: : Sraz Cyklobandy : : © Cyklobanda.com : :

Lašská brána Beskyd - Štramberk

19. - 22. května 2011

Tento sraz připravili:

Dana a Pepa Munzaři

 

(131128 Krtek) Sraz v Kopřivnici pořádal Pepa Munzi s Dankou a jako zázemí pro nás vybral kemp U Kateřiny. Krásné místo, s výhledem na Štramberskou Trúbu. Úroveň kempu byla na solidním průměru, což bohatě postačí pro nenáročné potřeby cyklobanditů.

Ti se většinou „srazili“ v místě ubytování již ve čtvrtek večer, jen Krtek dorazil v páteční ráno a málem nestihl společný výjezd od kempu a jen tak tak se vyhnul „honění“ Cyklobandy po chotárech zdejšího krásného kraje a navíc s plnými brašnami.

Prvním místem neboli zastávkou na páteční trase se stalo blízké městečko Kopřivnice. Když se řekne Kopřivnice, nemůže chybět atribut zdejšího technického muzea továrny Tatra, se závanem ducha společné republiky se Slováky, čehož symbolem je „Slovenská Strela“.

Pro neznalé – je to legendární lokomotiva, jenž svého času byla nejrychlejším kolejovým vozidlem v rámci federace a byl vyrobena právě ve zdejší Tatře. Díky venkovní expozici této historické soupravy, si ji můžeme doslova ohmatat, navíc bez nutnosti placení vstupného, byť lokomotiva je součástí muzea.

Na prohlídku krásných exponátů osobních automobilů v muzeu nám ale nezbývá prostor, čeká nás ještě dlouhá a náročná trasa. V okolí Kopřivnice se nevyznačuje zrovna jako rovina a tudíž od opuštění města, pomalu ale jistě, nabíráme výškové metry. Odměnou nám je parádní výhled na městečko a širé okolí z krásné lokality Mníší. U místního kříže, neboli "Božích muk", místa, které je mimochodem taky hodně zajímavé a fotogenické, si děláme vítanou pauzu po nelehkém stoupání. Ale jak bylo zmíněno výše, nádherné panoramata na Kopřivnici a Vsetínské vrchy, potažmo Beskydy, tuto námahu hravě odměnili a únava byla rázem zapomenuta.

Navíc další přesun od kříže již probíhal naštěstí nějakou dobu trošku i po vrstevnici, aby se dočkal situace, kdy se přesouváme ze silnice na polní trávnatou stezku, jenž tvoří spojnici na cestě k Hukvaldům. Byla by sranda, kdyby právě posečené pole, posečené nebylo a my se toulali vysokou trávou. Ale jak znám Pepu, ten by jistě měl pro nás variantu, jak se z této šlamastiky dostat a šmahem by měl jinou variantu. Tento kraj zná dokonale a asi není cestičky, kde by se svým kolem nezabloudil..

Nevím zda Pepa vybíral trasy pro nás tak pečlivě, s cílem zavést nás po těch nejhezčích místech a nebo opravdu tam mají jenom samé tak pěkné pasáže a stále se bylo na co koukat. Ani jsme se nenadáli a před námi najednou vykukují Hukvaldy. Skupina, co jela v popředí s Pepou ale byl ukrácená o prima zážitek. Naše trasa vedla hukvaldskou oborou, kde se sem tam vyskytují brány proti úniku zvěře a další skupinka, když dorazila k těmto branám, si užila své s příkazy u těchto bran, jelikož jim neměl kdo poradit, jak to zde „chodí“, ale to k cykloturistice patří. Po průjezdu části obory nás čekal více náročný výjezd k hradu na Hukvaldech.

O tom, že je „výživné“ se vědělo již předem a předem bylo taky domluveno, že nahoru na hrad pojedou jen ti, kterým zdolání povícero desítek výškových metrů zrovna nedělá potíže a ostatní počkají někde v ústraní a hlavně v podhradí, nejlépe u nějaké hospůdky. Hradní stáž si tak nakonec odbývají jenom Pepa, Asterix a Krtek, kteří byli vysláni, aby z ochozů hradu donesli několik pěkných fotek.

Taky jako důkaz, že tam byli, resp. aby se mohli taky ostatní, díky prostřednictví jejich fotek, potěšit pohledem na krásnou památku a taky pokochat pohledy z ní. Když se řekne podhradí Hukvald, mohl by jeden nabýt dojmu, že je už pod kopcem a na pohodlnou jízdu beze šlapání, může zapomenout, ale v případě přesunu z Hukvald to až tak neplatí. Svižnou jízdou málem míjíme rodní dům Leoše Janáčka, takovou jsme nabrali rychlost.

Po krátké zastávce míříme k domu dalšího zdejšího slavného rodáka – Sikmunda Freuda v nedalekém městečku Příbor. Ještě před tím se však zastavujeme, někteří již notně hladoví a žízniví na oběd v Hostinci U Čechů. Po obědě se opět zlehka, neboť máme plné žaludky, opíráme do pedálů a přes různé uličky a zákoutí se dostáváme k řece Libině. Ta teče vskutku atraktivním prostředím, zejména místo odkud je vidět bílá věž příborského Kostela Narození Panny Marie. Jde o krásné, fotogenické místo.

Správně navnaděni pak spěcháme do samotného městečka Příbora, na projížďku parádním náměstím s prima zmrzlinou a moc hezkým podloubím. Zavítáme i k rodnému domu Sigmunda Freuda, odkud někteří mají prima foto, jak usedají na „jeho sofá“. „Jeho“ je malinko přehnané, neboť se jedná o měděnou repliku pohovky, jenž se zřejmě výrazným způsobem zapsala do života Freuda, když se jí dostalo cti trůnit na „čestném místě „ na dvorku před domem. Dnes však naštěstí ani jeden z nás nepotřeboval služeb, které ti, co na něj sedali jako Freudovi pacienti, kdysi dávno od něj potřebovali.

Ale že se jedná o atraktivní místo není pochyb, stačí trošku propátrat na netu, kolik lidí napadl stejný nápad, posedět si na něm aspoň chviličku. A spousta lidí si také nezapomene vyfotit u výjezdu z městečka další zdejší atrakci - vojenské letadlo MIG - 15. Městečko Příbor opouštíme cyklostezkou č. 502 a to směrem na k Štramberku, tedy k místu našeho dočasného azylu.

Někteří se už na něj moc těší a tak vedou svá kola přímo tam a některým se zdálo být slunce ještě přivysoko na to, aby už pro tento den odložili kola k odpočinku a tak si zajeli malou zajížďkou na rozhlednu Bílá hora na Bílé hoře. Název trošku připomíná jistou významnou událost z naší historie, ale zdejší Bílá hora si činí daleko skromnější nároky na zápis do dějin, než její slavnější předchůdkyně.

Jí stačí, že se na jejím vrcholku týčí nová mohutná rozhledna, která je navíc poměrně dost architektonicky zajímavá, má velice dobrou výšku a také výhledy z ní na všechny strany. Výborný tip na výlet a ani my jsme nelitovali.Z ochozu rozhledny se nabízí dobrá možnost vyfotit celé okolí. Bohužel nad obzorem visí opar, takže dohlednost je trošku omezená, ale i tak moc hezké kopce na jedné a rozbíhající se rovina na druhé straně dovedou docela zaujmout.

Po sejití dolů z rozhledny a po chvilkovém „rozjímání“ u její základny, dostal Pepa prima nápad na to, jak se dostat dolů z kopce. Nápad o kterém jsme si zpočátku mysleli, že až tak prima není. To hlavně když se chodník, po kterém jsme sjížděli, změnil na solidní singeltrack, ale nakonec jsme byli všichni nadmíru spokojeni.

Nabídl nám totiž namísto rychlého sjezdu po asfaltu, tedy stejnou cestou, jak jsme jeli nahoru, rychlý sjezd, jinou cestou, zato s hladkým, hliněným povrchem. Důležité však bylo místo, kam jsme se tímto způsobem dostali. Z tohoto místa byl velice fotogenický pohled na Štramberk a hlavně na místní dominantu - Trúbu. Dalo by se říct, že je z něj asi nejexkluzívnější pohled na Trúbu a Štramberk a je hodno zapamatování. Navíc kousíček od něj se nachází vyhlášený místním lomem, takž máme dvě prima místa jednou ranou.

Odsud již sjíždíme opravdu až dolů a posléze cestičkou mezi rodinnými domky "proplouváme" Štramberkem až do kempu. Co na tom, že nebýt „vyjížďky“ na Bílou horu, resp. vyhlídku na Štramberk, zcela jistě bychom cestou „domů“ do kempu nezmokli. Troška deště nás ale nijak nezaskočila a nemohla způsobit na jinak velice podařeném dni žádnou kaňku, neboť do večera se nebe stihlo opět vyjasnit.

Akce společná cyklobandí večerní návštěva starobylého centra Štramberku a posléze i městského pivovaru, měla tak před sebou volnou cestu. Procházka městečkem v tomto čase měla svou nezaměnitelnou atmosféru a ještě ji mírně navýšilo posezení v pivovaru, kde se o její vysoký kredit postaral zdejší harmonikář a samozřejmě dobrou náladou my všichni navzájem.

Vstávání do sobotního rána bylo přesto po „delší“ noci bez problémů a ve vyhlášenou hodinu všichni i koly stáli na „plácku“ před recepcí kempu. Pro ty, kteří možná nebyli ještě optimálně probraní, tak počátek trasy byl velice milosrdný, neboť cesta vedla prakticky po rovince. Po pár ujetých km nás vítá obec Věřovice. Zde nám Pepa s Dankou zajistili návštěvu místní pálenice, abychom jen pořád nejezdili na kolech. S majitelem se dobře znají a tak udělal pro nás odborný výklad o celém procesu pálení slivovice a na závěr i s praktickou ochutnávkou. Ta byla velice decentní, přece jen před námi byla ještě cesta dlouhá a náročná. Výrobky pálenice chutnali, někteří si je i objednali s tím, že jim je Pepa, před odjezdem domů, doveze do kempu. Tahat „flašky“ po kopcích se nehodilo a ani je nebylo kam dát.

Po "exkurzi" již míříme nadobro do kopců a hodnou chvíli se pohybujeme po lesních cestách po úpatí vrcholu Velkého Javorníku, ale naštěstí jen po něm. Myšlenky na vrchol Javorníku včas zavrhujeme a duchapřítomně nějaký čas buď sjíždíme dolů a nebo kopírujeme vrstevnice směrem k Frenštátu, k místu zvané Horečky. Tato lokalita je známá především moc pěknou zvoničkou, od které je krásný pohled na Velký Javorník a jen kousek dál do nebe vykukují frenštátské skokanské můstky. Zda – li jsou to ty původní, kde vyrůstal náš olympijský vítěz Jiří Raška, to nevím, ale pohled od můstků směrem dolů, je věru parádní.

Těžce nasbírané výškové metry dál marnotratně utrácíme dalším sjezdem do údolí k menší stylové restauraci, kde nás čeká příjemné občerstvení. Síly budeme věru potřebovat, neboť nás čeká jízda znova do kopce a to dlouho a dlouho jen. První na ráně jsou Trojanovice, kam se dostáváme mírným, táhlým stoupáním. To se od lomu nad hotelem Ráztoka začíná povážlivě zvedat a tento větší sklon cesty nás doprovází prakticky až na Pustevny. Cestou se nám občas otvírali pohledy jak na protilehlé hory, tak i později na budovy na samotných Pustevnách, neklamné to znamení, že vrchol už nemůže být daleko.

Za náš výjezd do sedla na Pustevnách se nám dostává nejen pěkných pohledů na okolní hory, ale i možnosti nakrmit své už notně hladová těla. Nebylo to ale až tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Protože počasí vypadalo, že možná vydrží a pršet nebude, tudíž jsme si objednali jídlo na terasu, že se budeme u jídla kochat pohledem na horské hřebeny v dáli.

Tmavnoucí mraky měly být pro nás varováním, ne však dostatečným. Skoro v té samé chvíli, co dostáváme jídlo se začíná rozjíždět dešťový koncert a my potupně bereme své plné talíře a pádíme do chaty do restaurační místnosti, kde si své kýžené jídlo již v klidu, suchu a taky za příjemné pokojové teploty dojíme. Naštěstí byla restaurace v tu chvíli poloprázdná, jinak bychom asi museli své dobroty snít ve stoje.

Když venkovní dešťová přeháňka dosáhla svého, zanedlouho ji vystřídalo nesmělými kroky sluníčko. Nic nám tedy nebrání, abychom pokračovali v dalším původním plánu itinieáře srazu a to výjezdem na Radhošť.Cestou na Radhošť si užíváme příjemné osamělosti, většinou touto dobou, kolem poledne, tudy proudí davy turistů, ale ti nám jsou momentálně v patách někde daleko vzadu. Taky čekali, až přestane pršet a byť jsme od chat vyrazili v přibližně stejnou dobu, na kolech cesta ubíhá většinou rychleji než pěšky. Svého náskoku využíváme hlavně u sochy Radegasta, s nímž se můžeme v klidu vyfotit, aniž by bylo nutno čekat, až se někdo před námi taky zvěční. To se již dlouho nepovede.

To, že se z Pusteven vyjelo krátce po dešti a občas dá o sobě vědět sluníčko, má za následek příjemný úkaz. Z povrchu turistického chodníku stoupá pára a vytváří nám zajímavou kulisu pro jízdu. Cesta na Radhošt vede vlastně výhradně po hřebeni, výhledů je z ní dostatek. Ale nedoporučuje se za jízdy příliš často kochat, přece jen je dosti kamenitá. Na samotném Radhošti již do žádné chaty na občerstvení „nelezeme“, jen si chvíli užíváme zajímavého prostředí a pádíme zpátky na Pustevny, po stejné cestě, to znamená opět samé krátké výjezdy nahoru – dolů. Z Pusteven do Ráztoky to bylo ale jiné „cafe“ – jen souvislý parádní sjezd, který vlastně nekončil u Ráztoky, ale pozvolna pokračoval okolím Frenštátu do Lichnova a téměř až do Štramberku.

Trasa tak byla dokonale skloubená s programem, jenž nás čekal v podvečer a večer. Dlouhým sjezdem jsme si navodili „klidový režim, který večerem plynule přešel do režimu labužníků, při opékání párků u ohýnku v kempu. Pepa s Dankou nám za jistých nečekaných peripetií zajistili veškeré ingredience, co k tomuto účelu byla potřeba a pak se to s humorem probíralo, včetně úsměvných příhod s paní kuchařkou, jenž vypomáhala v "recepci"a která byla roztomile roztržitá.

Nedělní ráno byla obloha jako vymetená, sluníčko od skorých hodin bylo zvědavé na naše loučení a proto vyhnalo z oblohy všechny mráčky, aby mu nic neuniklo. Vidělo naše poděkování skvělým organizátorům srazu Dance a Pepovi, naši společnou, předodjezdovou fotku i to, jak někteří jeli domů po vlastní ose na kolech a třeba i to, jak některým nebylo společných chvil dosti a ještě se vydali po na výlet po okolí Štramberku. Vidělo toho dost a určitě se mu to líbilo, jaká jsme prima parta.

Technická poznámka autora: Článek vytvořil Krtek, dle původní předlohy na svém webu. Část textů byla pozměněna, část zůstala v původní podobě. Fotografie byly vyměněny všechny.

 
Text neprošel jazykovou ani stylistickou korekturou.

 

Diskuse ke srazu:
O srazech a výletech

 

 


VŠECHNA AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA SPOLEČENSTVÍ CYKLOBANDA (podrobnosti zde)

Redakční tým webu a fóra CB najdete na Redakční stránce. Administrátora můžete kontaktovat na adrese ondrej.skara@gmail.com.

srazy setkani tipy na vylety

KRONIKA SRAZŮ

Kopřivnice, 5/10

Hory-doly 2011, 8/11

Časté dotazy - FAQ

cyklobanda cykloturistika tipy na vylety servis udrzba opravy

HLAVNÍ STRÁNKA

Kdo jsme

Výlety a společné akce

Cesta kolem světa

Velká bojovka CB

FOTOHRÁTKY

Moje galerie

Servis a údržba kol

Servisní školička

Od Vás pro Vás

DISKUSNÍ FÓRUM

Odkazy

redakce webmaster admin kontakty

Webmaster, kontakty

Autorská práva

Ikonky a bannery CB

Pošlete známým tip!