: : Sraz Cyklobandy : : © Cyklobanda.com : :

Súľov a Javorníky

7. - 11. května 2008

Tento sraz připravili:

Jarek a Milka SK

Súľov 5/2008 aneb hory, doly a Cyklobanda

(Dais) Jak si tak sedím obklopená hromadou zmuchlaných papírových kapesníků, antibiotiky a horkým čajem z medem, slyším jen jako by z dálky tiché pošťuchování: "Zase jsi byla na srazu, co?" Jenže spíš než posmrkávání, kýchání a kašel mně prozrazuje to, že sedím s nosem zabořeným do monitoru a prohlížím si fotky. Je možné, že už to bylo, že už se to všechno odehrálo? Člověk se nekonečné dny před srazem těší, jak bude pohoda a jak si zajezdí, chystá sebe, kolo, ladí formu nebo seznam věcí k zabalení a najednou jako by mávl kouzelným proutkem a není tu nic, než ty fotky a hromada vzpomínek, co se melou hlavou sem a tam a ne a ne se usadit.

Jak o srazu napsat, aby se dalo popsat všechno tak, aby z toho ti, co tam nebyli, něco měli a přitom z toho nebyl román na pokračování? Asi těžko, protože jen popsat krajinu, kterou jsme projížděli, by vydalo na několik stránek. A popsat náladu, jaká panovala? Pohodu jízdy a rozmanitost cest? Trable s jídlem, rivalitu s horolezci a noční zpívání hymny naší i slovenské? Radost při shledání a smutek při loučení? První srazové zranění, debaty kolem sklerózy a cestovního pojištění? No nedá se to, nedá. Ach jo, my zpravodajové to máme těžké. Asi bychom s sebou měli vozit básníka, jen ten by věděl, jak všechno vylíčit, jak popsat to, co uvízne v oku, zamotá hlavu a vklouzne do srdíčka. Mně nezbývá než se spoléhat na holá fakta a fotogalerii. Stejně se prý říká, že jeden obrázek vydá za milión slov - a u některých snímků je to veliká pravda!

Takže bylo - nebylo, dávno již tomu, rozhodli se Jarek-SK s Milkou-SK, že pozvou naši nezvedenou partu k nim na Slovensko, aby nám ukázali, jak je u nich krásně. Cyklobanda nadšeně souhlasila a tak se na pět dní jelo za hranice, konkrétně do Súlovských skal a Manínské tiesňavy. Milka s Jarkem připravili vše naprosto skvěle, bohužel jen horské skřítky se jim nepodařilo přemluvit, aby po dobu našeho pobytu nechali lotrovin. Projevilo se to hned první večer, když vyvolali prostřednictvím Zdenka davovou psychózu. Hrazda, kamarád Havířováků, který na jeden den přijel za náma, se vydal ke kříži, který čněl na vysoké skále nad kempem. Cestu tam nenašel, a tak skřítci nelenili a vyběhli k němu sami a mávali a mávali. A Zdenek uvěřil, že je to Hrazda a všechny kolem sebe přesvědčil, že ho tam vidí. Tato lumpárna skřítky uspokojila, zejména když zjistili, že v Yarisovi mají zdatného soupeře v poťouchlostech, když klukům přepsal číslo na chatce z 21 na 5 a zahlásil naše oblíbené beskydské heslo, že "dnes je mejdan na pětce". Úvodní posezení v jídelně tak proběhlo bez sebemenších potíží a my mohli slavnostně zahájit sraz, rozsvítit zbrusu nový lampion, symbol srazů a přivítat nové návštěvníky Boba, Danu a Munziho a Áju a Páju, pardon, vlastně Mirka. Po čase se někteří odebrali spát a někteří na mejdan "na pětce". Vlastně "před pětkou", protože v pokoji spaly naše prťata. A tam se pilo, povídalo a smálo a byla pohoda. Do toho zpívali cvrčci, šuměly stromy a hvězdy svítily, jako by se celá noční obloha chtěla podívat, co se to děje. Ve skutečnosti to byli skřítci, kteří nás pozorovali a kuli pikle na další den.

Ráno jsme se probouzeli do slunečného dne, kdy vrcholky okolních kopců mizely v ranním oparu. Bylo to krásné, tak zvláštně tajemné, jako by nám chtěly hory ututlat, co nás ten den čeká. A že to nebude žádná legrace, dokázali hned u snídaně skřítci, když nám proměnění do baby s kyselým obličejem, mrzutou náladou a v růžových teplákách roznášeli jídlo. Zkazit nám náladu se jim ale nepodařilo, tak si posmutněle v kuchyni za sporákem strkali do pusy drobky a říkali si, že večer musí přitvrdit. Jarek nás sháněl do houfu vyzváněním na ovčí zvonec a když jsme se vyloupli z pokojů a vyndali kola z garáže, vyrazili jsme na cestu. Nejdříve jsme jeli soutěskou, kde nám skály dokazovaly, jak je člověk malilinkatý tvoreček a jak by ho mohly rozmáčknout na placku, kdyby se jim chtělo. Naštěstí se jim nechtělo. Asi si říkaly, že rozmáznout nás můžou kdykoliv jindy, tak si nebudou kazit hezký květnový den. A tak se naparovaly ve slunci a ukazovaly, kde na nich co krásného je: tu kámen na nejvyšším vrcholu, kam se málem nedalo dohlédnout, tu vrásy vytlačené horniny, které vznikly, když se zemní obr obracel ve spánku a skaliska trochu pomuchlal. Tam zas ukázaly jeskyni, která pamatuje, když v ní ještě bydleli netopýři. A proč se předváděly? Jsou to skály fifleny, protože jsou ze soutěsky a soutěska je rodu ženského a ženy se rády líbí, tak proto. Když se skály dost pochlubily, vypustily nás do údolí kde jsme obdivovali zapadlé vesničky, tlačící se mezi kopci. Hory byly vysoké a když nás viděly, dělaly se ještě vyššími, skály na sluníčku bělely, aby se pochlubily, jak jim to sluší a stromy z lesů se zelenaly o sto šest, abychom těm stromům v česku mohli vyprávět, jak jsou nádherné, aby české stromy záviděly. A cesty nás přijímaly radostně a klikatily se hned vpravo, hned vlevo, abychom se mohli dosyta vynadívat a když už se jim zdálo, že toho koukání bylo dost, zavedly nás do vesnic nebo do lesa, abychom si neukroutili hlavy a neomdleli z té nádhery.

Jen skřítkům se zdálo, že se jim nevěnuje dostatečná pozornost a tak občas na asfaltku vypustili auta, aby nás potrápili, natřásali kopce, aby cesty přes louky byly ještě delší a ještě strmější a někde je rovnou rozrývali do hlubokých brázd. A aby té legrace neměli málo, zamaskovali se za kameny a kořeny a pletli se nám pod kola. Nám bylo jasné, že to jsou skřítci a že si s námi hrají, a tak jsme dělali, že se zlobíme a schválně jsme nahlas říkali: "to je mazec, to je ale cesta, tady sebou určitě seknu". My jsme se smáli a skřítci měli radost. No aby taky ne. A nebe bylo blankytně modré, voda ve Váhu stříbrná a Povážský hrad se na to všechno jen tiše díval a potutelně s usmíval. Věděl své, a jak by ne, vždy na to má taky věk.

Večery byly ve znamení radosti, mlsání, povídání a legrace, sdělovaly se dojmy, pila se borovička a těšilo se na další den. Jen poslední noc se nikdo na ráno netěšil, protože bylo poslední. I skřítci smutnili a chtěli, aby ta noc ještě neskončila. Ale i dobré musí skončit, snad aby přišlo ještě lepší.

Odjeli jsme daleko bohatší, než jsme přijeli. Bohatší o to krásno v duši, o to zeleno hor a modro nebe, bohatší o tvrdost skal, třpyt hvězd, bohatší o vzpomínky na společné chvíle s lidmi, se kterými nám je dobře a které máme rádi, bohatší o další dobrý pocit, že jsme součástí té velké rodiny. A samozřejmě bohatší o radost horských skřítků, kteří nám na cestu mávali schovaní ve větvích šeříku.
 

Veliký Cyklo, patrone všech cyklistů, dej, ať najedeme ještě další tisíc kilometrů
a ať nám kolo není ukradeno ani ze sklepa, ani ze srdce!
 

 



Daisina gigantická FOTOGALERIE

Tentokrát je galerie vskutku ohromná. Jo - jak se Dais jednou rozjede...
Otevře se jako vždy v novém okně.

 

Mapa velkých srazových tras

Otevře se v novém okně ve fyzickém rozměru 813x1400pix.
 

 

Diskuse ke srazu:
O srazech a výletech

 

 


VŠECHNA AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA SPOLEČENSTVÍ CYKLOBANDA (podrobnosti zde)

Redakční tým webu a fóra CB najdete na Redakční stránce. Administrátora můžete kontaktovat na adrese ondrej.skara@gmail.com.

srazy setkani tipy na vylety

KRONIKA SRAZŮ

Kopřivnice, 5/10

Hory-doly 2011, 8/11

Časté dotazy - FAQ

cyklobanda cykloturistika tipy na vylety servis udrzba opravy

HLAVNÍ STRÁNKA

Kdo jsme

Výlety a společné akce

Cesta kolem světa

Velká bojovka CB

FOTOHRÁTKY

Moje galerie

Servis a údržba kol

Servisní školička

Od Vás pro Vás

DISKUSNÍ FÓRUM

Odkazy

redakce webmaster admin kontakty

Webmaster, kontakty

Autorská práva

Ikonky a bannery CB

Pošlete známým tip!