: : Sraz Cyklobandy : : © Cyklobanda.com : :

Beskydy 2007

23. - 26. srpna 2007

Tento sraz připravili:

JanHonza, DrWatson, Svačus

Sraz, na kterém výraz "potit krev" dostal smysl.
A nebo jak vtipně napsal Krtek - když se netočí kola, točí se pivo!

(Dais) Konečně nastal ten vytoužený den, kdy jsme nasedli do svých aut nebo na svá kola a vyrazili na Visalaje na dlouho očekávaný další Cyklobandí sraz. Všichni jsme byli natěšení a zvědaví, jaké trasy nám organizátoři připraví a jak to zvládnem, Beskydy jsou přece jen Beskydy. Já osobně jsem nechápala, co tam vlastně budu dělat, když mě na Jižní Moravě převálcovala i Rajstna, což je v porovnání s beskydskými kopci krtinec. Nicméně jsem byla odhodlaná za každou cenu vyjet na Lysou horu. No - vyjet asi nebude to pravé slovo, protože mi bylo jasné, že s těmi pár stovkami naježděných kilometrů (vesměs u nás na Hané po rovince) to s tím výjezdem nebude taková sláva. Spíš jsem se viděla, jak se ploužím v potu tváře, kolo tlačím jak soumar do vršku, který je v nedohlednu a padám na hubu únavou každých pár metrů. Jenže jsem byla odhodlaná dostat se na vrchol jakýmkoliv, byť potupným a nedůstojným způsobem, i kdyby mě tam měli vynést zdravotníci na nosítkách.

Pravda je, že když jsme s Yarisem a Milkou projížděli úpatím Beskyd a v dálce se rýsoval vrchol Lysé, to bláhové nadšení hodící se na mentálně retardovaného šílence mě začalo opouštět a já cítila, jak přistávám rovnýma nohama na zemi. Táhlo mě tam to upadající nabubřelé sebevědomí, se kterým jsem delší dobu před srazem vyřvávala, že Lysá bude má. Pomalu jsem začínala chápat, proč mi Krtek tak škodolibě poslal profil trasy a proč se na mě všichni doposud koukali tak soucitně. Cestou na Visalaje jsem pak byla zdeptaná totálně především stoupátkem, který vedl k hotelu a do kterého se Yarisovo auto statečně hrabalo. No, nemůžu říct, že by organizátoři nevarovali, že každý výlet bude začínat sjezdem a končit výjezdem. Jenže tenhle kopec je výjezd tak akorát pro auto nebo koně, pro mně se jevil jako tristní výlez. Začínala jsem mít tušení, že pokud někam na srazu vyjedu, tak to bude akorát tak na parkoviště, ale určitě ne z tohohle kopce dolů a už vůbec ne nahoru.

Kdybych přijela se zavřenýma očima, asi bych udělala líp a ušetřila si spoustu duševního trápení. Jakmile jsem totiž usedla u hotelu na terasu, zakousla se do dobře vychlazeného černého Kozla a koukla na obzor, bylo mi jasné, že pesimismus vzal definitivně za své. Přede mnou se objevil výhled na Lysou horu, krásnou a lákající, která na mě volala: "Pojeď, pojeď, já tě nezahubím". Vrchol vypadal vcelku neškodně a docela blízko, takže chmury byly definitivně v pr... no zkrátka tam, kde chmury většinou končí a mně bylo jasné, že tu horu pokořím. Nebo budu pokořená já, ale až na jejím vrcholu, kde pak klidně potupně umřu někde v houští, jestli bude nějaké volné.

To volání asi uslyšeli všichni a působilo jak kozlíkové kapky na kočku, protože následujícícho rána všichni jako jeden muž (já osobně se přikláním k tomu, že to bylo spíš "všichni jako jeden šílenec") oznámili překvapeným organizátorům, že chtějí na Lysou. Už vynechávám slovo jet, protože polovina z nás o nějaké velké jízdě neuvažovala. Jízda to ovšem byla z Visalají na Papežov. Byl to bezva sešup, takové osvěžení a troška adrenalinu do krve, aby se rozproudila a energie nám vydržela aspoň na první merty výstupu. Na odbočce na Lysou jsme se pěkně houfovali na start: supernabušenci a Radek Temelín dopředu, my ostatní šílenci, kaskadéři a jiní hazardéři se životy dozadu, aby přes naše mrtvoly supernabušenci později nemuseli přejíždět nebo mezi nimi kličkovat. Radek Temelín byl pak speciálně upozorněn, že na silnici k vrcholu je povolena pouze čtyřicítka, tak že si má hlídat tachometr a po skupinovém fotu, na kterém jsme byli možná naposledy všichni živí a pohromadě, se vyrazilo k vrcholu.

Po pár metrech nám bylo jasné, že to fakt nebude žádná sranda a Lysá začínala ukazovat, že to sladké lákání byla kulišárna a že se jen tak nedá. Funět a umírat jsme začali už po pár metrech, kdy převýšení narůstalo rychleji než ujetá vzdálenost. JanHonza se nabídl, že pojede poslední, bude dobíjet raněné a olupovat mrtvé a vysílačkou nahoru radostně hlásil, kolik nás ubylo a že tedy na ty přeživší zbude na vrcholu více piva. Asi v polovině kopce, kdy Lysá pochopila, že Cyklobanda je dostatečně šílená na to, aby se nevzdala, nám ten výstup začala zpříjemňovat. Z ničeho nic ustoupily vzrostlé stromy a před náma se začaly zjevovat fantastické rozhledy do krajiny. Pravda, dokud člověk neslezl z kola a nesetřel si z očí pot, viděl houby, ale když obětoval chvilku (a že se obětovalo s nadšením), naskytl se mu odměnou krásný výhled - a čím výš jsme byli, tím byly výhledy nádhernější. Docela ráda jsem každých pár metrů zastavila, rozhlížela se jak holub na báni a fotila a fotila.

Jen mě krapet deptalo, že se kolem mě pořád míhala dvojice turistů. Jak jsem slezla z kola a fotila, už šli kolem mě, vynořili se ze křoví a tiše zmizeli v kosodřevině nebo co to tam vlastně rostlo, aby se v další zatáčce při mé další zastávce mohli vynořit a zase mi popřát dobrý den. Při pátém setkání jsme to už nevydrželi a rozřehtali jsme. Byl to děs. Já na kole dřela jako barevná a oni pěšky hezky v pohodičce mě vždycky dohnali. Ale přiznali, že to berou zkratkou, že nemám být smutná. To ale přiznali až poté, co jsem je gumycukem přivazovala k pařezu, abych je zbrzdila. Od osmého kilometru už se na nás každých sto metrů smála na asflatu bílá číslice, která naznačovala, že vrchol se nezadržitelně blíží a že pokud máme dojem, že nastala ta správná doba na umírání, máme si to nechat až na vrchol.

V cíli už na nás čekalo pivo a nezapomenutelný pocit zničení, totálního vyčerpání a neskutečné euforie z toho, že jsme celí, ač duševně ne zcela zdraví, pokořili Lysou. Ty výhledy a to pivo, to byla nejlepší odměna za tu ukrutánskou dřinu. Po nezbytném odpočinku a několika pivech jsme vystoupali ještě o pár metrů výš k mohyle, kde jsme všichni povinně pohladili hladící bod, že jsme Lysou dali a ochmatali bod přací a něco si přáli. Kdo ví, jak to s těmi přáními bylo, protože vsadím boty, že po cestě si všichni přáli jediné - neumřít a na vrcholu pak změnili na přání: "už nikdy více". To se splnilo všem, protože z Lysé se jelo skutečně už jen dolů, výš to nešlo. Táňa, Milka a JanHonza coby doprovodné vozidlo se pak vrátili stejnou cestou na Visalaje, ti ostatní, co měli síly a nebo je neměli, ale zato disponovali dostatkem nadšení, jsme se vydali cestou delší, skorokochací pod úpatí hor.

Sjeli jsme z Lysé k vodní nádrži Šance, pak do Ostravice na dobré papu a nezbytné pivo a dále na Frýdlant, Pržno, Pražmo a kolem vodní nádrže Morávka zpět na Visalaje. Zastávku jsme udělali v zahradní hospodě U lamy, kde jsme "bodli pivo", zbodli poslední zbytky jídla a müsli tyčinek, doobdivovali a nafotili místní domácí zoo a na chvili vydechli. V závěru cesty nás čekal další fuj fuj kopec, protože když se bydlí na kopci, jinak než cestou nahoru se do postele prostě nedostanete. Vraceli jsme se utahaní jak koťata, ale spokojení a nadšení, jak malé děti po pimprlovém divadle. Nikdy jsem netušila, že je možné se současně usmívat jak idiot, jásat, potit se a nadávat. No, v tento den se staly spousty jiných neuvěřitelných věcí, tak nač se divit.

Večer jsme seděli na terase, popíjeli pivo, klábosili, sdělovali si dojmy a kuli pikle na následující den. Nebylo to ale až "do rána bílého", protože jsme byli docela utahaní a navíc jsme se vrátili později, než je na srazech obvyklé. I za tu chvíli jsem se však stačila dostatečně zbláznit a nechat se překecat, abych druhý den jela trasu superkochací. Jakmile mi otrnulo, tak mi totiž ta Lysá nepřipadala zas tak strašná. No, možná jsem měla brnknout do Bohnic, ať mi rozestelou postel v polstrované cele a pošlou pro mě sanitku, protože mě čekaly věci strašné a nevídané. Ale nebyla jsem v tom sama, nechali se překecat i jiní (kteří pak i do mě klavírovali), tak jsem si řekla, když smrt, tak důstojná a v sedle kola nebo vedle něj, to záleží na tom, jestli mě trefí za jízdy, nebo padnu vysílením do příkopy a kolo na mě. Zkrátka - dala jsem na ujišťování, že to tak strašné nebude, že se část cesty pojede vlakem a že se o mě v případě nouze jistí jedinci postarají. Nakonec vlak nebyl a o jedince jsem se musela postarat já, ale popořadě.

V sobotu ráno jsme se probudili jak mátohy brzo ráno, vyjet se muselo už po deváté, protože nás čekal dlouhý den. Tentokrát jsme byli rozděleni na tři skupinky: Milka, Táňa, Milka SK, Jarek SK a JanHonza coby vrchní kontrolor, spojka a vodič vyrazili na nabušeneckou trasu, ostatní supernabušenci, Radka a mé střelené já jsme se zapsali na Hrčavu a Trojmezí. Třetí skupinku tvořil Radek Temelín, protože to je samostatná kategorie, takzvaná cyklogolden league. Část cesty jsme měli společnou, a to horolezecký výstup na Slavíč, kde jsme se naposledy podívali navzájem do očí popřáli si podle okolností šťastnou cestu nebo upřímnou soustrast a houfovali se podle stupně šílenosti napravo a nalevo. Před tím se muselo dát nezbytné pivko, povolený a nutný doping všech cyklistů a u některých dršťková nebo zelňačka, poslední jídlo odsouzených. Posilněni jídlem, pitím a optimismem a horským vzduchem (do teď si říkám,jestli toho kyslíku na nás přece jen nebylo moc) jsme vyrazili, my supernabušenci + ti druzí na Hrčavu a Trojmezí a nabušenci po své vlastní trase.

Ze Slavíče nás čekal pěkně hnusný sjezd dolů (kam taky jinam), a to po kamenité a štěrkovité cestě, kdy jsme brzdili i očima. Teda třeba já a Zdeněk, protože někteří banditi fakt nemají špetku pudu sebezáchovy a letěli dolů jak střela. Je to k nevíře, ale přežili všichni, nechápu to, ale je to tak. Cestou dolů, kdy jsem měla v očích smrt, na tachometru málem nulu a v prstech křeč od sevřených brzd, jsem pronesla, že bych to raději jela dvakrát nahoru než jednou dolů. Kdybych tušila, že jsem vyslovila mocné zaklínadlo a že se to ještě týž den vyplní, plácla bych se přes hubu. Po zdárném zdolání kopce, kdy mi Svačus musel krapet poštelovat "přední přehazovačku" jsme po silnici vyrazili do Jablunkova a na Hrčavu. Silnice dobrý, kolo po nich letělo samo, člověk ani moc šlapat nemusel, ovšem výjezd na Hrčavu byl nechutná záležitost. Beskydy si řekly, že zadarmo nám nic nedají a v duchu Krtkova motta, že zážitek nemusí být vždy hezký, ale musí být silný, nám připravili žhnoucí slunce, třicetistupňová vedra a stoupání přes 17% na poměrně malém úseku. Tady už jsem začínala potit krev a uvažovat o tom, jestli volba této trasy skutečně byla ten nejšťastnější nápad. Později jsem se dozvěděla, že bych si možná ani moc nevybrala.

Naše nezdolné úsilí vytrvat a bojovat, když už jsme se na tu vojnu dali, bylo odměněno nejkrásnějšími panoramatickými výhledy, jaké jsem kdy viděla. Nebe modré jako šmolka, na něm bílé oblaky jak chomáče vaty, tráva jasně zelená, kopce temné, v dále Lysá, na polské straně horské vesničky a na loukách ovečky a krávy... a na cestě jakási barevná, ploužící se individua. Romantika a balzám na duši, nejkrásnější cena pro vítěze, který překonal sám sebe a ten hnusný stoupák.

Z Hrčavy jsme sjeli do polské příhraniční vesničky, kde si někteří dali polské pivo - nepoživatelné, ale přece jen pivo a pokračovali jsme na Trojmezí. Letos to bylo pro některé už druhé v pořadí, na jaře Cyklobanda navštívila soutok Moravy a Dyje na hranicích Čech, Slovenska a Rakouska. Tentokrát se střetly hranice Polska, Čech a Slovenska. Na každé straně hranic stála národní mohyla, u každé proběhlo nezbytné focení, mezi nimi pak ve vyschlém korytě potoka trůnil hraniční kámen přesně vymezující trojhraničí, neboli Trójstyk, jak se některým mooooc líbilo polské označení. Samozřejmě že jsme tam dolů ke kameni museli, to bychom snad ani nebyli my. Až jsme si kámen ošlapali, osahali a dostatečně nafotili, vydali jsme se z Trojmezí do Mostů u Jablunkova na ten slibovaný vlak. Měli jsme však zpoždění a cesta byla daleká, začínalo to vypadat všelijak a já začínala tušit nějakou nedobrotu.

Cesta byla docela úmorná, po asfaltu pořád nahoru a dolů, po tom, co všechno už jsme měli za sebou, se jelo vážně špatně. Jak to umlčelo i mně, tak to musela být síla, protože já obvykle žvaním i za jinak velmi nepříznivých okolností. Zdenek se snažil mě povzbuzovat, ovšem vyvolal ve mně spíš chuť zabíjet, a to kohokoliv. Dlouho nebyla žádná zastávka, v hospodě, kde jsme měli jíst, se nevařilo a já bych si tak dala něco malého do ruky - třeba revolver, abych mohla Zdenka odstřelit. No a pak sebe, abych si ušetřila další trápení a nemusela už nikam jet. Většinu z nás hnala dopředu už jen vidina toho vlaku. V Mostech u Jablunkova jsme zaparkovali u nádraží v hospodě, kleli jak pohani, sepisovali závěti, obvolávali rodiny a sdělovali jim pokyny, jak naložit s našimi ostatky a napjatě očekávali, až se organizátoři dohodnou, co dál.

Vědět, co chystají, zaškrtili bychom je už v základním táboře. Vlak se samozřejmě nekonal, pro nedostatek času a zejména sil se proto část cesty na Harendu, teoretického místa setkání s nabušeneckou skupinou, odvolala a sestavoval se náhradní plán, který zněl: buď padesát kilometrů po asfaltce plynule nahoru a dolů bez nějakých hrozných stoupáků, nebo třicet kilometrů prudce do kopce, prudce z kopce a zas prudce do kopce a to nikudy jinudy, než zakletou cestou přes Slavíč. Po této informaci a jednom malém oroseném mi už fakt bylo jedno, co se mnou bude. Zadek, který mě bolel tak, že jsme měla pocit, že sedím na jehelníčku, umlknul, plíce přestaly píchat, dech se zpravidelnil a zuby zakously do rtu. Posléze jsem se začala smát, protože mi to všechno přišlo jako strašná sranda, prostě první známka totálního a naprostého vyčerpání a bezmezného podvolení se koloběhu věcí.

Ne nadarmo se říká, že když už člověk nemůže, tak se ukáže, že ještě furt může. Cestou zpět jsem ani nereagovala na Regecovo "za zatáčkou už to bude jenom z kopce", protože jsem věděla, že je to kec a že to stejně bude do kopce, jako že bylo. Chvíli jsem sice jen tak cvičně začala vyhrožovat, že pod dalším stoupátkem padnu, nevstanu a ať si tam se mnou dělají, co chtějí, ale takových řečí tam měl každý dost, tak si toho nikdo moc nevšímal. Cesta nahoru na Slavíč byla ale kupodivu lepší než dolů, byla jsem ráda, že mám svého malého modrého horského Milouše, protože se činil seč mohl a krtkoval do kopce jedna radost. Dr.Watson měl v souladu se svým slibem, co mi dal, snahu mě povzbuzovat, že to zvládnu, že to bude dobré, ale když pochopil, že mu asi půjde o život, pokud nezmlkne, přestal s tím. Jsem holt osoba nevděčná, no.

Cesta ubíhala pomalu, ale ubíhala, stmívalo se a v lese pomalu nebylo vidět. Už se nám ale rozvázaly jazyky a zvládli jsme po cestě i vykládat a smát se všemu, to abychom si navzájem krapet povznesli morálku. Zastavovat se k nadechnutí a napojení se mi teď v závěru moc nevyplatilo, protože mi vysílením kolo několikrát vysloveně vypadlo z ruky. Za to hrubé zacházení mě "kouslo", dvakrát se mi zarylo ozubené kolo do lýtka. Jak se říká: nepřátel se nelekejme a na množství krve nehleďme, kašlala jsem na to a šli jsme dál. Zůstalo nás šest statečných. Raddy, Radka, Svačus, DrWatson, Zdeněk a já, nikam jsem se nehnali a pomalu ale zato vytrvale jsem se drápali nahoru. Po cestě jsme se kochali výhledem na noční oblohu, měsícem, který se blížil do úplňku a nadějí, že na nás z křoví vybafne medvěd a ukončí naše trápení. Už za úplné tmy jsme konečně dorazili na Slavíč, kde na nás čekal zbytek skupinky. Pivo už si z nás teda nikdo nedal, každý snil jen o sprše, klobásce, co se měla opékat a o štamprdli na Terezku, kterou nám slíbil JanHonza. Takže jsme se jen zhoufovali, navlíkli do bund, zapnuli osvětlení na kole (teda kdo měl), já vyžebrala desinfekci na ošetření těch drápanců a jelo se dolů.

Byla jsem z toho vyděšená jak ratlík, protože už tak nerada jezdím z prudkého kopce, ne tak ještě za totální tmy a v neznámém prostředí. Naštěstí byla cesta slušná, asfaltová, vyjímečně přesně taková,jak nám ji Doktor popsal. Jela jsem ale i tak raději krokem, a to bez ohledu na to, že mi houf červených světýlek přede mnou mizí v dáli. A byl to, musím říct, zvláštně krásný pohled na tu červenou blikající šňůru, jak se třepotala v tom černém tichu. Sparingpartnera mi dělal Zdeněk, který sliboval, že mě samotnou padnout nenechá, když už mi mrcha nasliboval ten vlak a udyndal mě s Dr.Watsonem na tu dnešní cestu, ale nakonec jsem musela "zachraňovat" já jeho a svítit mu na cestu, protože jeho bludička zrovna moc nesvítila. Poslední kopec na Visalaje jsem chtěla celý vytlačit, protože hrabat se tam nahoru potmě, to byla neveselá představa. Nakonec se ten kopec ukázal srandovně malý, vyšlapali jsme ho celý nahoru prakticky bez jediného kroku a málem i bez sesednutí a vlastně jsme byli překvapení, když už byl najednou vrchol a my jsme zahlédli světla civilizace.

Po cestě nás zaskočil Radek Temelín, který jel, jak jinak, sólo tu delší variantu plánu B. Z ničeho nic se za námi rozsvítilo světlo jak na letišti, tak jsme se shoufovali na kraj, že jede auto a poslouchali, kdy uslyšíme motor. Až jsme nadskočili, když se za námi ozvalo tiché "Ahoj!" - no kdo jiný než Radek a jeho světlomety. Jel do kopce jak veverka čiperka, tak jsme ho nezdržovali a poslali k vrcholu. Jak odjel, pohltila nás zase beskydská tma.

K hotelu Visalaje jsme dojeli kolem jedenácté večer, unavení na smrt, ale plní neuvěřitelných zážitků. Jak jsme se dozvěděli, i bývalí kochači měli o zážitky postaráno, protože Jarek SK jakožto rodilý Třinečák chtěl holky povozit po okolí a ukázat jim z krás Beskyd co nejvíc. Nakonec dojeli jen o chvíli před náma a najeto měli jen o pár kilometrů míň.

Večer kolem půlnoci jsem se všichni sešli na "mejdan na pětce". V praxi to znamenalo, že jsme se v počtu dvaceti lidí namačkali do chatky pro šest osob, zblajzli klobásky, co se měly opékat, ale nakonec se vařily v hrnci, zapili jsme nový přírůstek do cyklobandy - Terezku od JanaHonzy a smáli se celému dni jak pitomí. Taky se sčítaly technické a jiné problémy, kterých bylo tentokrát nepočítaně:

Pátek:

  • Dais: zlomené brýle
  • Milka: defekt
  • Vsetínský biker: defekt lepený na třikrát
  • Krtek: dva defekty na sto metrech
  • Radek: defekt - špona v plášti, díra opravená laparoskopicky
  • Milka: v závěru přervaný řetěz

Sobota:

  • Dais: rozhašená přední přehazovačka
  • Iva: seklý řetěz
  • Yaris: polofunkční přehazovačka
  • Olina: seklý řetěz
  • Milka SK: pád se zraněním
  • Dais: drobné zranění

V neděli dopoledne jsme se pak loučili a rozjeli se domů. Ten poslední den je vždy nejhorší a nejsmutnější. Všichni se těšili, jako si doma odpočinou a vyspí se v pohodlí ve své posteli (někteří se těšili, že se konečně vůbec vyspí), přitom se ale nikomu nechtělo odjet a nechat to všechno, co jsme zažili, za sebou. I přes obtížný terén a sobotní zmatky kolem průběhu supernabušenecké jízdy to byl nádherný a povedený sraz, který se nám vryl do paměti asi nejvíc ze všech. A to proto, že byl nejsilnější na zážitky, nejnáročnější, nejvíc deprimující a přece nejvíc povzbuzující. Mysleli jsme, že budeme dlouho vzpomínat, jaká to byla občas nelidská dřina a hrůza hrozná, ale je to jen pár dní, co sraz skončil a to "zlé" se nezdá být tak strašné a už se na to vzpomíná s úsměvem.

Beskydy nás naučily hned několik věcí. Třeba to, že všechno není zadarmo a že pro nádherné výhledy člověk musí obětovat trochu té dřiny a potu, aby je mohl vidět na vlastní oči. Naučily nás i to, že pro zdolání cíle, jakkoliv je pro vás nesmyslný a přemrštěný, nemusíte mít super kondičku. Stačí, když máte chuť, dostatek nadšení, potlačíte pud sebezáchovy, nevzdáte to v polovině a máte kolem sebe přátele, kteří to berou vesměs stejně jako vy. Taky jsme pochopili, že jízda v noci, jakkoliv nesnášíte tmu a přepadá vás v ní tíseň, má své zvláštní kouzlo, i když jedete úplně poslední, všechny blikačky před vámi zmizí v temnotě, vy máte pocit, že jedete úplně sami a řítíte se do neznáma. I když cestu před vámi osvětluje jen malinká blikačka s chabým výkonem a vy se bojíte, že si při každém dalším šlápnutí tu hubu musíte už zákonitě rozbít, nakonec je vám i líto, že už to skončilo a v dálce o sobě dává vědět civilizace. Když se pak osprchujete, vydechnete, s přáteli se v počtu dvaceti lidí nacpete do chatky pro šest osob, zblajznete půlnoční klobásu, která měla být pečená na ohni, ale je vařená, zapijete nové Cyklobandí miminko a řehtáte se vtipům a vůbec celému dni, je vám nádherně a šťastně, že jste to přežili, že jste to společnými silami zvládli a v krizi největší byl vždycky někdo s váma, ale současně je vám smutno, že už je to pryč.

Pocity po srazu jsou velmi silné a ještě teď, po týdnu, ve mně vřou a kolují a nedovolí mi myslet na nic jiného. Je to jako když se najednou zamilujete: máte toho plnou hlavu, která vám odmítá pojmout cokoliv dalšího, na nic se nemůžete soustředit, myšlenky vám bouří a když se přistihnete, že jste z reality opět upadli do snění a v duchu se vracíte k těm zážitkům, co vás poblouznily, srdce vám buší jako o závod. A po celou tu dobu přitom cítíte, jak se vám divně svírá žaludek a u srdce cítíte takový smutný, bolestný, bodavý pocit, že už je to všechno pryč. Ale víte, kde vám zůstal kus srdce...

A proto závěrem odvolávám všechny kletby, které jsem snesla:

  • na sebe, že jsem byla tak blbá a dobrovolně jsem se na tu dřinu dala, neb jsem byla za všechno stonásobně odměněna
  • na kopce, že byly tak vysoké, protože mi ukázaly, že je ve mně víc síly, odhodlání a šílenství, než jsem si myslela. Za to jsem trochu z té jejich výšky ukradla do svého sebevědomí
  • na kluky, co mě do toho navezli a pak zrušili ten naslibovaný vlak, protože to, co přišlo potom, bych už asi nikdy a nikde nezažila, (Radko, Ty druhá hlavní agitátorko, Tebe nepočítám, protože Tě taky zmanipulovali!)
  • na Zdenka, který byl sice jeden z těch agitátorů a slibovačů, co jsem je chtěla později několikrát zardousit, ale spolu s kluky čestně plnil svůj slib a když jsem se vlekla jako poslední, dělal mi společnost. Hlavně byl se mnou při té noční jízdě, kdy jsem se bála jako nikdy, takže jsme se té tmy mohli bát dva. Bylo to sice pravda částečně nedobrovolné, protože potřeboval, abych mu svítila na cestu, ale kdyby se na nás vyřítil medvěd, počítal s tím, že by byl na jeho jídelníčku přede mnou. Ani jsem mu nemusela moc vyhrožovat, že mu stejně při útěku podrazím nohy, tak nemá cenu se vzpírat!

Tuto vzpomínku zakončím vyjímečně úryvkem z jedné písničky od kapely Citron, jakkoliv si teda na podobné citáty moc nepotrpím. Sem to ale myslím tentokrát patří, protože to říká vše:

"...vzpomínky časem zvolna létají,
šuměním křídel svých nás zvou,
k těm krásným se stále znova vracíváš,
ostatní zvolna odplynou..."

 

Diskuse ke srazu:
O srazech a výletech

 

 


VŠECHNA AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA SPOLEČENSTVÍ CYKLOBANDA (podrobnosti zde)

Redakční tým webu a fóra CB najdete na Redakční stránce. Administrátora můžete kontaktovat na adrese ondrej.skara@gmail.com.

srazy setkani tipy na vylety

KRONIKA SRAZŮ

Kopřivnice, 5/10

Hory-doly 2011, 8/11

Časté dotazy - FAQ

cyklobanda cykloturistika tipy na vylety servis udrzba opravy

HLAVNÍ STRÁNKA

Kdo jsme

Výlety a společné akce

Cesta kolem světa

Velká bojovka CB

FOTOHRÁTKY

Moje galerie

Servis a údržba kol

Servisní školička

Od Vás pro Vás

DISKUSNÍ FÓRUM

Odkazy

redakce webmaster admin kontakty

Webmaster, kontakty

Autorská práva

Ikonky a bannery CB

Pošlete známým tip!