sraz, tip na vylet

: : Sraz Cyklobandy : : © Cyklobanda.com : :

Šternberk

5. - 8. května 2006

Tento sraz připravili:

Milka a Yaris.

Dais: O Šternberku pro doktora

Jo, pane doktore, to byl teda šrumec, to Vám povím - vlastně nepovím, páč mi odešel hlas. Nebudu rozebírat, jak někteří členové mé rodiny zajásali a se slovy "to bude doma zas jednou klid" se mi klidili z cesty, neb mluvení mi sice nešlo, ale k házení volně ležících předmětů jsem schopná byla. Ale abych to nezamluvila - teda spíš nezapsala - kruciš vlastně zapsala, protože Vám to musím všechno napsat, když nemluvím. Pantomima by totiž asi vypadala divně... prostě abych neodbočovala od toho šrumce: viděl jste někdy peloton o víc než padesáti lidech, jak se řítí Litovelským Pomoravím? Že ne? No to domorodci v přilehlých dědinách na trase Šternberk - Horka taky ne a proto houfně vybíhali ze vrat, vykukovali z oken, hledali honem foťáky v prádelnících a koukali jak sůvy z nudlí, když jsme se řítili... jo odkud? A já Vám to neř- nenapsala? No ze srazu, co jsme měli ve Žlebu - no přeci Cyklobanda anóbrž banda cvoků a úleťáků plus další dav sympatizantů a podobně cáchlých lidí, co se nechali pobláznit a vyjeli s náma.

sraz, tip na vylet Jo kolik nás bylo? Takových dobrých padesát a něco - krapet se nám ta loňská komorní akce zvrhla v nefalšované davové šílenství... Ale klídek, doktore, všechno se to zvládlo. Yaris to měl manažersky a metodicko-politicky podchyceno a co nezachytil on, zachytil Andy a jeho nesmrtelná složka, kde to všechno bylo patřičně zaevidováno a uchováno pro generace příští. A až mu Hanka vyrobí to razítko z brambory, jak jsem ji nabádala, bude to mít i tu správnou málem úřední váhu!

Ubytování jsme měli zajištěno v chatkách, ovšem někteří jedinci slabšího plicního druhu holt podcenili jarní počasí a přijeli bez svých spacáků s odolností do -10 a svěřili se jen erárním dekám - což se jim samozřejmě nevyplatilo, a proto mě tady máte. Ta první noc, to byl horror, to Vám povím. Oka jsem nezamhouřila a třásla jsem se jak drahý pes, i když jsem na sobě měla oblečené kromě utěrky na nádobí snad všechno, co jsem si přivezla. Když jsem se ráno vypotácela před chatku a ulamovala si rampouchy z uší, přišoural se ke mně pan správce se záhadným úsměvem, co mi připomínal tajemný hrad v Karpatech a nevinně se zeptal: "Byla zima, co?" Věřte mi, ještě nikdy jsem asi nebyla blíž vraždě. Život mu zachránilo jen to, že mi dal elektrické přitápědlo, a to s výrazem, ve kterém se zračila nefalšovaná účast. A i kdyby byla falešná jak stovka Euro, čert to vem, hlavně že jsem měla ta kamínka!!! ...a taky deky, které jsem vydyndala z paní generální ředitelové Yarisové, za což jí nikdy nepřestanu být vděčná - ještě jednou děkuji nastotisíckrát Míle i panu správci!

sraz, tip na vylet No ale konec o zimě, ráno se to krapet rozehnalo kafem a jak začalo předvýjezdní mrnění, člověk rychle pookřál. Tak jako vloni se jely dvě trasy, jedna makací a jedna kochací - ale po dojezdu se dalo o tomto rozdělení úspěšně pochybovat. Takže - pan generální se ujal makačů a vyrazili na svou sedmdesátilikometrovku, paní generální ředitelová se ujala nás, kochačů a vyrazili jsme si užít těch svých plánovaných padesáti kilometrů. Bylo nás asi sedmnáct kol, plus mínus, tak nějak, na počtu zas až tak nezáleželo, protože se ztrátami se po cestě vždycky počítá a je lepší se nedeptat, že padlých bylo tolik a tolik, když stačí konstatovat, že dojela většina, no né? Náhodou ale na rozdíl od makačů jsme dojeli všichni, odpadly pouze děti. To je ale samozřejmé, protože malí caparti v sedačkách mají své nároky na pohodlí a nějaký hrad Sovinec je jim ukradený a ti větší - ti prostě svou statečnost už prokázali a vydrápali se až do Paseky - viz malá Jana - čímž před nima smekáme, páč mají splněno a diplom si zaslouží i s tou vrcholovou prémií.

Míla se svou pravou rukou a styčným důstojníkem Todem odhodlaně vedla tu naši partu ve předu, já s Martinem, protože jsme takříkajíc místní, jsme to jistili zezadu, ošetřovali raněné a dobíjeli padlé. Pro jistotu jsme si vyměnili čísla na mobil, kdyby náhodou něco, na příštím srazu budu muset Andymu navrhnout k tomu razítku ještě vysílačky, aby se první a poslední ve tlupě mohli domlouvat, kdyby se náhodou něco nečekaného semlelo.

sraz, tip na vylet Cestou na Chabičov a do Paseky jsme se všichni spokojeně usmívali, vesele šlapali a malovali si naši cyklistickou budoucnost. První úsměv nás přešel v Pasece, kde byla zavřená hospoda, druhý pak ve Valšově pod Rešáky, kde sice hospoda otevřená byla, ale ta obsluha - ach ouvej!!!!! Chtít tam jídlo, to byla adrenalinová disciplína. Prvně vyčkat ve frontě, pak ulovit obsluhu, potom ji donutit vyslechnout svoje požadavky, pak ji opět ulovit a dvakrát jí to připomenout, přičemž zabral stejně až třetí pokus, ovšem to asi jen díky tomu, že jsem měla v obličeji z hladu výraz Hanibala Lectra... no nechtít to ta bába zaplatit předem, vykašlala bych se na brambory a sáhla do baťůžku pro salám. A to jsem měla fakt štěstí, že mi přinesla to, co jsem si objednala a komplet, někteří takové štěstí neměli. Huuh - jsem fakt příšerná a nebezpečná, když mám hlad!

Po polední siestě jsme vyrazili na Rešovské vodopády, kde nás v tom avizovaném "mírném stoupáku" přešel úsměv potřetí, ale pak nám zazářil, protože tam bylo skutečně čím se kochat. Ovšem kdybychom věděli, co nás čeká pak, asi bychom se vesele řehtali celou cestu. Tak jak to na Rešáky bylo celkem fuj stoupání, dolů to byl velice mňam sjezd, než jsme se nadáli, už jsme zase byli u hlavní silnice, po které jsme pokračovali na Sovinec. Vědět ale, co nás čeká, všichni bychom se svorně otočili a se řevem a hrůzou v očích bychom rychlostí blesku svištěli zpět do kempu.

sraz, tip na vylet Víte, když nám pan generální už asi po třetí na zahajovacím večírku říkal, že to bude pohoda a měl u toho divný tón v hlasu, začalo mi být něco podezřelé. Když mi pak paní generální ředitelová Míla špitla, že to bude fakt pohoda, to už mi zatrnulo a když nám po cestě k Sovinci opatrně sdělila, že tam bude takový větší stoupák, ale že se to dá, to už jsem větřila nebezpečí. Vzpomněla jsem si na ty loňské Holštejnské schody a jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo to, že pomsta už je tu. A byla, a řádně vychutnaná. Protože to, co následovalo, bylo takřka k nepřežití. Pokud si hodíte kolo na rameno a vyšlapete pár schodů, tak se to dá a teoreticky se dá mluvit o zpestření trasy. Ovšem musíte-li ho tlačit do prudkého stoupáku, a to podotýkám, že utahaný jak pes, několik kilometrů, tak to pak není o kochací trase ani řeč.

Výstup probíhal asi tak, že Míla ujišťovala, že už je to kousek, my jí samozřejmě nevěřili, protože za těch šílených podmínek byl i metr k nepřežití. Vyčerpaní a orosení jsme se drápali nahoru a mudrovali, co by se asi tak stalo, kdybychom s kolem praštili, nebo ho suše pustili ze svahu dolů a sami tiše umřeli někde ve křoví. Většina z nás to asi tak stokrát chtěla udělat, ale při pohledu dolů na ty zmučené tváře kolegů "kochačů" neměl odvahu... Ačkoliv když se tak nad tím zamyslím - kdyby mi někdo hodil kolo na hlavu, bylo by to jako rána z milosti. Celou trasu jsme svolávali kletby na kde co a na kde koho a když se stromy rozestoupily a my viděli hrad, řekli jsme jen. "Kde? Co? No a co... ..."

sraz, tip na vylet Fakt byste nevěřil, doktore, co sprostých slov existuje a kolik jich znáte a jste schopen použít. Na vrcholu jsme byli všichni tak vyždímaní, že jsme padli hned u silnice a odmítali jet dál. Míla se držela kus od nás, protože to vypadalo, že vypukne stávka a zardousíme vedení nebo kohokoliv s veselým pohledem na svět, ale ona za to fakt nemohla. Po krátkém odpočinku, který nám narušila krátká přeháňka, co vyhrožovala něčím větším, jsme se vydali na Huzovou, ale spíš ze setrvačnosti než z radosti z jízdy.

Cesta tam vypadala jak vystřižená z Hurvínkovy rozcvičky "hají a hačačá" - nejdřív jsme všichni nasedli, ale jakmile se silnice trošku zvedla, už jsme zase sesedali. Na vyvýšenině jsme zase nasedli a sjeli kousek dolů, ale hned v další zatáčce, kde se silnice zase zvedala, jakmile kolo přestalo jet díky gravitaci samo, jsme zase sesedali. Na lesní cestě to bylo totéž, tam jsme místy sesedali i z kopce. Ne že bychom se z kopce báli, ale byli jsme tak unavení, že bychom to nemuseli ukočírovat a s výskotem bychom se zřítili do údolí. Nasednout a šlapat nás donutilo až počasí. Nad Huzovou se strhl liják doprovázený silným větrem. V jednom poryvu to se mnou smýklo z levé strany cesty na pravou a povyskočit, asi bych plachtila jak na rogalu. Ona cyklistika v podání naší bandy není vůbec nudná a stereotypní záležitost, víte? V Huzové jsme ani nezastavovali, abychom se schovali v hospodě a trochu se zahřáli třeba čajem. Každý si sáhl docela hluboko do svých rezerv a už se viděl ve sprše nebo v posteli nebo kdekoliv jinde, hlavně v kempu a bez kola, takže jsme jeli dál.

sraz, tip na vylet V pohodě to bylo až v údolí Sitky, kdy jsme žlebem sjížděli do kempu. To byla naprostá paráda a - tak jak jsme byli všichni zmordovaní a vůbec - jsme se nekochali a někteří z nás, permanentně ukecaných, skoro ani nemluvili, tak jízda dolů byla plná nadšených výkřiků a spokojeného oddechování. Fakt je, že krajinu jsme bohužel až tak moc neobdivovali, i když bylo na co se koukat, ale zato jsme se kochali tou parádní jízdou. Po pětačtyřiceti kilometrech drápání se do vrchu to bylo pět kiláků parádního oddechu - to byly lázně, balzám, cyklistická mana nebeská... ... prostě žůžo, Růžo. Kdybyste, doktore, nahoře nad Huzovou udělal skupinové foto, nebo ten neslavný dojezd ploužících se cyklozombie natočil na kameru, dole ve Žlebu byste ty mrtvoly marně hledal. Do kempu se totiž vřítila tlupa upachtěných, ale jásajících a spokojeně se tlemících kolařů, kteří vřískali, jaká že to byla paráda a kdyby nemuseli šlapat znovu nahoru, dali by si to ještě jednou.

Víte, to je asi to pravé kouzlo cyklistiky, co všichni tak milujeme. Není to o tom, že se jenom prostě přepravíte z místa A do místa B, nebo někam dojedete rychleji, než by to bylo pěšky. Není to ani jen o tom, že je to zdravé na srdce, na plíce, na špeky a bla bla bla já nevím na co ještě, ale je to o tom, že Vás to prověří. Kam až si sáhnete, kdy to vzdáte a kdy si to užijete. Protože i když se dřete do kopce jak magor a přemýšlíte, co že tohle horolezectví má společného s cykloturistikou a připomíná Vám to jen to kolo, co taktak udržíte v rukou a o jehož šlapátka si odíráte holeň, pak takový super sjezd lesem, kdy nemusíte skoro šlapat, cesta je nádherně zpustlá a kolem Vás není živáčka (ty blázny na kole, co sviští před Váma i za Váma se nepočítají), pak jste najednou jen Vy, kolo a ten les okolo. Vítr Vás hladí po tváři a sfoukává z Vás pot, rychlost, kterou jedete, z Vás setřásá únavu a větve stromů, které Vám mávají, do Vás cpou novou energii. Ne všechny části těla tu romantiku vnímají, takový otlačený zadek třeba neukecáte ani náhodou a záda si taky docela slušně umí prosadit svou, ale ta podstata, což je mozek a srdce, ty jsou jak nové. A nezáleží na tom, jakou rychlostí se řítíte, i dvacet na tachometru je bezva jízda. I přes vyslovené nadávky a proklínání všech kopců na světě to stejně milujete a Vaše srdce a mozek volají stereo: "KOLO KOLO KOLÓÓÓÓÓÓÓÓ". No a pak dojedete a zcela neromanticky sebou plácnete na postel nebo na zem nebo kam zrovna odpadnete, brbláte, jak jste vycucnutý a pochvalujete si, jak to bylo bezva.

sraz, tip na vylet Tož tak proběhla naše kochací jízda - v důchodu bude rozhodně na co vzpomínat! Pak už jsem jen hlídali, kdy se vrátí makači - teda spíš to torzo, co z nich zbylo, protože část jich to zapíchla na rozcestí mezi makací a kochací trasou a jela do kempu.

Na druhý den jsme jeli hromadně na Litovelské Pomoraví, ale to už byla těžká zívačka, jen takové odpočíváníčko a jízdní pošušňáníčko. Ale zato budilo patřičný rozruch u domorodců, protože to, co jsme jim předvedli, by mohli vidět tak maximálně na závodu Míru nebo Tour de France - byla to pravá a nefalšovaná moravská Tour de Horka, a to včetně defektů, regulovčíků a mizerně značených tratí (tím myslím ty šipky na mostě, co byly špica nápad, ale nebyly moc vidět). Poslední den pak byl už jen malý výlet do Šternberka na hrad a pak odjezd domů.

Zajímalo by mě, jestli se našel někdo, kdo domů jet chtěl. No, svým způsobem vlastně já, protože už mi bylo hodně mizerně a viděla jsem se v posteli s práškem na horečku. Ta průtrž u Huzové asi dokonala dílo, co začala ta první zmrzlá noc, a nepomohly ani ty Míliny deky, ani správcovo topení a ani ten rum, co mi Rasťa přivezl z obchodu a já si ho u táboráku lila do čaje.

Cccoo?? Jakej recept? Jakej odchod? Jak - další, sestro...? Vždyť jsem Vám to ještě všechno nenapsala, hernajs neberte mi tu tužku, doktore!!!! Ještě nevíte, jaký mám super vozík na psa, který mi kdekdo závidí a kterým se pyšním a hrdě říkám, že to pro mně udělala jeden strááášně šikovném pán ze Slovenska, ještě jsem se nezmínila, jak jsme Skrixe přejmenovali na Asterixe, jak Airline dostal škvarkový chleba a slivovici, jak se pekly buřty, prostě jak to bylo všechno bezva, jak jsem se stráááášně těšila a jak se mi teď po všech stýská, jak se zase uvidíme ve Stráži... Hééééj...

... no tak teda nashledanou... ... kucky kucky...

 

 


VŠECHNA AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA SPOLEČENSTVÍ CYKLOBANDA (podrobnosti zde)

Redakční tým webu a fóra CB najdete na Redakční stránce. Administrátora můžete kontaktovat na adrese ondrej.skara@gmail.com.

srazy setkani tipy na vylety

KRONIKA SRAZŮ

Kopřivnice, 5/10

Hory-doly 2011, 8/11

Časté dotazy - FAQ

cyklobanda cykloturistika tipy na vylety servis udrzba opravy

HLAVNÍ STRÁNKA

Kdo jsme

Výlety a společné akce

Cesta kolem světa

Velká bojovka CB

FOTOHRÁTKY

Moje galerie

Servis a údržba kol

Servisní školička

Od Vás pro Vás

DISKUSNÍ FÓRUM

Odkazy

redakce webmaster admin kontakty

Webmaster, kontakty

Autorská práva

Ikonky a bannery CB

Pošlete známým tip!