sraz, tip na vylet

: : Kolařský sraz : : © Cyklobanda.com : :

Jedovnice

9. - 11. září 2005

Tento sraz připravili:

Airline, Dais, Andy

Jedovnice 2005 aneb jak to všechno bylo - kolařský sraz očima Dais
 

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami... ano, začíná to jako pohádka, protože to v podstatě pohádka byla. Takže.... tam někde za těmi kopci v Říčanech u Prahy žil byl jeden větrák, který měl bláznivý nápad a něco rozvířil. Pár cvoků na to slyšelo a kde se vzaly, tu se vzaly, byly tu Jedovnice 2005 - první průkopnický sraz bláznivých kolařů.

Co všechno tomu předcházelo a jak to vzniklo, to si můžete přečíst v debatě (už ne - zrušena - pozn. Andy 3.1.2006), kterou Vám Andy zpřístupnil... no a jak to celé probíhalo, o tom si přečtěte dál - a tiše záviďte :o)))

sraz, tip na vylet Sešli jsme se v pátek 9.9.2005 v kempu Olšovec v Jedovnicích v Moravském krasu. První dorazil Andy, který to měl nejblíž, pár hodin po něm jsem dorazila já s manželem a chvíli po nás Airline se svou kamarádkou Táňou a s Hedvikou, takže realizační tým byl kompletní. Pak se postupně začali scházet ostatní účastníci: Rasťa a František Čevoři, čtyři Haviřovaci, Radek a jeho vymakané kolo a Yaris s Mílou. Poznali jsme se snadno, u Andyho chatky svítil oranžový lampión a my všichni měli přilby ozdobeny kytkou, symbolem toho, že jsme dostatečně velcí cvoci a že "přicházíme v míru". Nevím, s jakými pocity přijížděli ostatní, ale já měla docela obavy, co z toho všeho bude: jak se to ostatním bude líbit, jestli jsou trasy dobře vybrané, jestli se neobjeví nějaký namachrovaný a samolibý pitomec nebo nedejbůh nějaká ukňouraná namyšlená blbka - zkrátka někdo, kdo nejen že sraz, tip na vylet nezapadne, ale otráví to všem ostatním. Opak byl však pravdou - a abych byla upřímná, doteď to nějak nemůžu pochopit - nakonec se sešla skvělá parta čtrnácti lidí, kteří jsou podobného smýšlení, mají smysl pro humor a pro každou "špatnost" a jsou vůbec nádherně praštění. Jak řekl už Airline v debatě, kolo setřelo veškeré věkové rozdíly, které mezi námi byly, takže když jsme v hotelu Terasa slavnostně zahájili sraz, debata probíhala velmi uvolněně a o srandu nebyla nouze, měla jsem pocit, jako bych všechny ty lidi znala odjakživa.

Na Terasu jsme vyrazili po osmé hodině, kdy už bylo jasné, že víc lidí nepřijede. Hotel je na protějším břehu, takže způsob dopravy byl A) pěšky, B) přeplavat a C) na kole. Protože jsme nechtěli nechat kola opuštěná, naskákali jsme všichni do sedel a chutě vyrazili. Po cestě se ukázalo, jak důležité je mít osvětlení, když se jede do hospody, protože bez něj by se tam nemuselo trefit. sraz, tip na vylet Těm méně uvědomělým jedincům, co světlo neměli (páč do hospody jezdí zásadně v utajení) dělal Andy, jakožto osoba nejpovolanější, doprovodnou světlušku, takže kolik nás z kempu vyjelo, tolik se jich za vydatné spolupráce kolektivu do hospody dostavilo. Naštěstí, protože by byl trapas poztrácet účastníky před hlavním výletem - se ztrátami a mrtvými se počítalo až na sobotu. Sraz tak mohl oficiálně začít a po uvítacích zdravicích a slavnostních projevech se rozproudila živá diskuze. Samozřejmě jsme probírali trasy a po živé debatě jsme se rozdělili do dvou skupinek: nadšenci, co si chtěli dát do těla a dojet živí a zdraví se sekupili u Andyho a nahlásili se na jeho sraz, tip na vylet Zabíračku, dobrodruzi, hazardéři se životy, marodi a ti, co nikdy nezažili záchrannou pátrací akci na vlastní kůži a nyní si to nechtěli nechat ujít, se přidali ke mně. Někteří (naštěstí nebo bohužel, podle toho, z které strany se to veme) si to ale na poslední chvíli rozmysleli a jeli na jistotu s Andym, takže mě zůstala moje potrhlá maličkost, můj manžel a Míla. Martin věděl, do čeho jde, ale nesl to statečně. Míla naštěstí nevěděla, co ji čeká, takže překypovala optimismem a nenápadně sepisovala závěť.

Po jedenácté hodině jsme museli končit, protože hotel byl plný důchodců a některé babičky by si mohly stěžovat, že jejich čiperní dědečkové opouštějí pokoje a chtějí se jít přidat k nám, tak jsme pro zachování klidu raději odjeli. Světlušky se světly jely první, neosvětlení šli po svých. Ono nemá cenu budit pozornost, když se jde z hospody domů, že!

sraz, tip na vylet V sobotu ráno v 10:00 byl nástup na trasy, počítání účastníků, kterých se Airline v pátek dopočítat nemohl a odjezd s nadšenými úsměvy na dychtivých tvářích, protože nikdo naštěstí neměl ani tušení, do čeho jde. Týkalo se to zejména mé malé skupinky, která byla veselá i přesto, že jsem jim večer v pravidelných intervalech vyhrožovala a nutila je před odjezdem uzavřít vysokou životní pojistku s připojištěním na adrenalinové aktivity. Velkou trasu si odvelel Andy, já si vzala své dva dobrodruhy a vyrazli jsme. Na Andyho zabíračku se jelo kolem rybníka po pravici, na malou kochací se vyrazilo po levici. Jak se měli makači, to nevím, my kochači jsme si užívali takhle:

Před sebou jsme měli cca 35 km do neznáma + 5 km jako bonus na bloudění - sichr je sichr. Měla jsem obavy, jak to bude probíhat, protože mé vůdcovské schopnosti jsou někde v záporných číslech a ztratit se dokážu prakticky kdekoliv, a to i s tím, že mám tři mapy v mapníku. Kdybych ztratila manžela, tak by se to nějak dalo vydržet a vdovský důchod by už slzy osušil, ale měla jsem přece jen zodpovědnost za Mílu. Kdyby se jí něco stalo, Yaris by byl bez kola, protože by mu ho neměl kdo koupit k narozkám a to si přece nemůžu vzít na triko, že. Ale obešlo se to beze ztrát na životech. Míla byla neskutečně trpělivá a pořád optimistická, Martin tušil, do čeho jde, protože už se mnou nějakej ten pátek bydlí a moje cesty zná, takže byl psychicky připraven a číslo na integrovaný záchranný systém měl v mobilu pod rychlovolbou tlačítka 2. Myslím, že pokud jde o pestrost, Malá kochací trasa pojala všechny druhy cest, které můžou kolaře potkat, a to včetně vzdušných čar. Z Jedovnic jsme vyjeli po asfaltce, vydrápali se na kopec nad ně (nejsme přátelé falešné hrdosti, takže jsme si ho hezky vyšlápli po svých) a dál jsme pokračovali několik set metrů po silnici na odbočku na cyklistickou stezku směr Ostrov u Macochy. sraz, tip na vylet Byl to poměrně sešup, cesta byla plná šutrů a rozbitého asfaltu, nedalo se jet moc rychle. I tak to ale bylo super, všude kolem les, po pravici vyvrácené stromy, po levici sráz a v něm mrtvola vedle rezavého kola (dělám si srandu) a najednou Ostrov - dědina jak vymalovaná. Přemýšlím, jak to tam ty lidi dělají, že mají vesničky v Krasu tak čisťoučké a hezoučké. Odtud jsme pokračovali po červené na Holštejn. V Ostrově jsme museli vyšlapat - a to doslova VYŠLAPAT po svých takový docela nechutný kopec, abychom se dostali na odbočku na červenou. Mohli jsme jet sice po silnici, ale to by za prvé nebyla žádná romantika a za druhé silnicím se vyhýbám, jak jen to jde - jsem na nich sobě i jiným nebezpečná. Jak jsme tak funěli do toho stoupáku, vžívala jsem se do pocitu "nejsem bába po osmdesátce a bydlím na horním konci - a do obchodu musím denně až dolů". Zdejší babky musí být buď jak tryskomyšky nebo v domově důchodců v Blansku, jinak tady proboha přece nemůžou existovat v tom stoupáku!!!!

sraz, tip na vylet Na červené za Ostrovem to vypadalo velmi romanticky: krásná polní cesta, sluníčko svítilo, mouchy nekousaly, výhled byl nádherný... ale jak řekl klasik, nic netrvá věčně a my sjeli do lesa. Což o to, lesní cesty nejsou špatné, ale po sešupu z kopečka a přejezdu silnice se nám otevřela stezka velmi zajímavého druhu a odtud jedna rada: po turistických cestách jezděte na kole jen v případě, že je dobře znáte, jinak totiž pravděpodobně nevyjdete z údivu. My na tomhle úseku od silnice ke zřícenině pochopili pravý význam slova "cykloturistika": turista - to je člověk, který si naloží zátěž na záda a jde, kdežto cykoturista je bláznivější odnož turisty: naloží si zátěž na kolo, popadne to kolo a jde. My se dostali na stezku, kde by se ani kamzík nemusel stydět za to, že se bojí: uzounká stezička sotva tak pro hubeného člověka, natož pak pro kolo, povrch samé velké kamení a kořeny, takže nějaká jízda nepřipadala v úvahu, ke konci cesty nás pak překvapil sestup téměř kolmo dolů. Na tomhle úseku jsme si kolaření moc neužili, zato kochat se bylo teda čím. Jednak teda na cestu, abychom se nepřizabili, jednak po okolí, kde byl například nádherně ztrouchnivělý pařez porostlý chorošem, nad ním orosená pavučina a kolem zeleňoučký mech. sraz, tip na vylet Za zatáčkou nás překvapila mýtina porostlá zvláštně zelenou trávou a plná nádherných fialových krokusů nebo kýho šlaka co to bylo za kvítí. Na další mýtině za sedmým kořenem jsme zas viděli jeskyňářskou základnu s jeskyňářem, co se chystal v plné polní do akce, viděli jsme úžasný závrt (vím, že to není nic jen od šroubků a montování)... no a pak jsme se kochali posledními chvilkami našeho života a života našich kol, protože před náma byl sešup jedna báseň. Nebo dvě básně, podle toho, jak kdo zvolil dlouhou motlitbu. Pochopili jsme, proč se propadání říká propadání. Po několika minutách němého úžasu, kdy jsme zvažovali, jestli pustíme prvně kola, nebo jestli tam s nima slítnem rovnou, jsme se opatrně spustili dolů. V očích jsme měli smrt, na tachometru 0,1 Km za hodinu, ale slezli jsme bez úhony, byť se nám pak třepaly nožky. Dole nás čekala odměna v podobě pohledu na tichý, už podzimní les se spadaným listím, velká skalní stěna s balvany jako dům a s padlými stromy, které už obrůstaly mechem. Na Rasovně jsme se pokochali pohledem na propadání a na kořeny, které vymlela voda v korytu zatím vyschlého potoka. No a po pár metrech jsme se kochali pohledem na kamenné schody, které vedly příkře nahoru. Asi do nebe. Cestou jsme teda potkali pár pěších turistů, kteří si nás prohlíželi jako vzácnou zvěř a za našimi zády si šuškali, ale mysleli jsme si, že závidí Martinovi, že má s sebou takové dvě fešné ženské….. jejda to jsme rychle pochopili, proč jsme jim připadali tak exoticky. Být tam někde poblíž japonští turisté, určo by si nás přicupitali vyblejsknout, jak tam tak stojíme pod těmi schody, co jsou jak stezka na Mount Everest a přemýšlíme, jestli řvát sraz, tip na vylet nebo začít šplhat. Opatrně jsem se rozhlížela na svou posádku, a byla ve střehu, kdyby někudy letěla vzduchem větev... ale Martin s klidem sobě vlastním (želva je proti němu cholerik), řekl, že mě stejně miluje, ačkoliv neví - jak se tak kouká nahoru - jak dlouho to ještě bude a Míla se smála, ostatně co jiného jí v té chvíli zbylo. Ale statečně jsme se do toho pustili a za chvíli jsme to vykrtkovali nahoru. Málokdo by asi věřil, že z turistiky můžou bolet ruce a růst na nich svaly, protože ještě pár takových výstupů a byli bychom jako Arnold Schwarzeneger. Na vrcholu nás čekala zasloužená odměna v podobě romantické zříceniny a zcela neromantické svačiny v trávě. Vyslali jsme signál makačům, že jsme na místě S - tedy na místě setkání, kde se naše trasy spojují v jednu a že čekáme, lapli jsme do trávy na kraji lesa, odpočívali a debatlili o tom, jak by se asi v takové schované vesničce jako je Holštejn, žilo. Po asi 45 minutách dorazila Andyho skupina, zvědavě si prohlídli zříceninu, mladí nadšenci jako Yaris se vyškrábali až nahoru ke věži a pak rozjásaně halekali do údolí a jelo se dál.

Dlouho nám ta společná cesta ale nevydržela, protože já musela na každém třetím kilometru zastavit, pokochat se krajinou, srovnat ji s mapou a zažvanit si (ačkoliv to jsem dělala celou cestu), kdežto makači měli nasazeno a jeli jak draci. Andy nás všechny objížděl jak hlídací pes: ve předu vedl, vzadu hlídal opozdilce a ty pomalejší - to takhle nešlo. Zářný příklad sešupu po asfaltce do Sloupu: Skupina jela, ti šílenější než ostatní měli na tachometru přes šedesát v hodině a vesnice jim připadla jako šmouha. Já měla max. třicítku, koukala jsem jak holub na báni a viděla pár nádherných rodinných domků a suprovního zrzavého psa za plotem. U Sloupsko - Šošůvských jeskyní jsme se proto rozdělili. sraz, tip na vylet Andyho tlupa pokračovala Pustým žlebem, my se usadili u jeskyní a dali před tou cestou jedno zrzavé orosené. Po malém odpočinku a okouknutí okolí jsme se pozvolna vydali dolů k Punkevním jeskyním. Bylo by škoda jet Pustým žlebem rychle, protože bylo na co koukat. Nádherné přírodní scenérie stromů, skal a jeskyní, odlesky slunce na kamenech porostlých mechem, popadané listí, které dokreslovalo tu tajemnou pustotu... to zvláštní ticho, když jsem čas od času zmlkla... Zkrátka nemělo to chybu. Celou cestu jsem se usmívala jak pitomec a hlavu měla věčně vykroucenou jak holub na báni. Dalo mi velkou práci sledovat cestu a vyhýbat se nerovnostem, ale obešlo se to bez nehody. Ve Skalním mlýnu jsme to pak vzali po zelené kolem Kateřinské jeskyně směrem na Jedovnice. Někteří ve víře vlažní (byl to Martin, já to prásknu) sice hlásali, že to je určitě blbě, ale Míla správně podotkla, že těch pět kilometrů na bloudění jsme ještě pořád nevyčerpali a že to riskne. Cesta byla samozřejmě správná, tři mapy přece nemůžou lhát! Po hrubším asfaltujeme se vydali mírným kopečkem směrem na Vilémovice, tenhle žleb byl zrovna tak romantický jako ten Pustý. U odbočky na Vilémovice jsme zůstali oněměle stát nad nádhernou loukou a dvěma stráněmi naproti sobě. Celá ta krása měla jen jednu chybu: cesta, kterou jsme měli jet, vedla právě do toho příšerného kopce. sraz, tip na vylet Vzhledem k tomu, že tam bylo vážně krásně a během jízdy bychom z toho pro potem zalité oči nic neměli, slezli jsme s kol a pomalou chůzí jsme se vydali nahoru a rozhlíželi se sem a tam. V půlce cesty jsme ucítili stáje, shodli se na tom, že tudy někudy šel asi kůň... a k našemu překvapení jsme na stráni nad silnicí uviděli stádo černohlavých ovcí. Byly naskládány kolem menších stromků a dokonale splynuly s okolními bílými kameny, takže jsme je ze začátku vůbec neviděli. Po tomhle výstupu, který ač byl drsnější, byl co do kochání fantastický, jsme se po silnici vydali směrem na Jednovnice. Měli jsme v úmyslu jet ještě na Rudické propadání, ale nakonec jsme jeli přímo do kempu. Bonus 5 km na bloudění nám tak zůstal jako Jackpot do příští akce. V kempu jsme zapadli do sprchy a pak ke stanu, kde jsme čekali na druhou skupinu. Jestli jsme měli výraz jak oni, tak si asi germáni a holanďani při pohledu na nás asi docela užili: v těch obličejích byla únava a v některých i vyčerpanost, ale taky absolutní spokojenost a nadšení. Hezčí návrat z trasy snad ani nemůže být.

Když jsme vydechli, začali jsme s přípravami táboráku. Ovšem tak jaksi popražsku, protože Airline prohlásil, že v lese není dřevo a s Honzou Regecem dovlekli kulatinu, co někde sebrali chatařům. Zbylo to jako vždycky na mě a Andym, tak jsem popadla Martina, gumicuky z kola, Andy zmermomocnil kluky Čevory a vyrazili jsme na klestí. Trochu jsme si pravda připadali jako lupiči, protože z kempu a zpět se dřevem jsme lezli přes zadní bránu, která byla oproti předpokladům zamknutá, ale jak se říká - nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme - klestí byla hromada a hořelo to do půlnoci. sraz, tip na vylet U ohně jsme si sdělovali dojmy, opékali buřty, pili pivo a tak trochu smutnili, že už bude všemu konec. Všichni jedním hlasem jsme se shodli, že se určitě chceme sejít zas, tak Airline všechny pozval do Stráže nad Nežárkou v září 2006. Všichni jsme však usoudili, že setkat se jen jednou za rok za je málo, proto Yaris, zástupce rady starších, navrhl zahájení cyklistické sezóny 2006 a vítání jara ve Šternberku, kam všechny srdečně pozval a my to ještě srdečněji přijali. Na zpečetění těchto dohod se nad tújemi rozhořel ohňostroj, který tam spáchali závodníci a závodní týmy motorových člunů, které v Jedovnicích měly mistrovství Evropy - lepší zakončení dne jsme si ani nemohli přát.

V neděli ráno jsme se všichni - ač neradi - rozloučili a odjeli. Ti, co měli objednanou prohlídku Punkevních jeskyní jeli ještě tam, my ostatní jsme jeli domů. Nevím, nakolik se komu chtělo domů, ale mně bylo líto, že to končí a po těch fajn lidičkách se mi začalo stýskat hned po té, co zaznělo poslední AHOJ.

Celý tenhle sraz, ať už to byla akce jakkoliv bláznivá, dokázal dát dohromady partu lidí, kteří se před tím nikdy neviděli a kteří do toho dobrodružství prostě šli, s elánem, nadšením a s tím, že nějak už to dopadne. Děkuju proto všem, co sebrali odvahu a do toho nejistého podniku šli:

Airline, ty bláznivej Belmondo z Říčan - díky za skvělej nápad a impuls, bez kterého by to nešlo

Andy - díky za přípravu tras a poskytnutí technicko-přípravného zázemí, bez kterého by to nešlo

Táňo, Eriko, Pavlo, Rasťo, Františku, Honzo, JaneHonzo, Yarisi, Radku - díky, že jste přijeli a byli tak bezva

Mílo - tobě patří speciální dík za to, že jsi to se mnou riskla, nereptala nad hroznou cestou a strpěla moje neustále žvanění - díky moc, jsi skvělá.

Závěrečné poděkování musím nechat pro svého manžela, který ač nemocný, s klidem sobě vlastním snášel všechny moje úlety, a to nejen přímo na srazu, ale i při přípravách na něj a tu šílenou trasu se mnou absolvoval a přežil, i když mu občas nebylo vůbec dobře.

Vy všichni ostatní, co je Vám teď líto, že jste nejeli, dobře vám tak!!!! :o)))

Že jsme ale tak hodní, tak vám dáme druhou šanci, jak si s náma užít a zveme vás na Jarní toulky Litovelským Pomoravím a ještě jinudy. Informace budou po novém roce uveřejněny zase tady, na Andyho webovce.

Za přípravný tým A.D.A - Dais

 

 


VŠECHNA AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA SPOLEČENSTVÍ CYKLOBANDA (podrobnosti zde)

Redakční tým webu a fóra CB najdete na Redakční stránce. Administrátora můžete kontaktovat na adrese ondrej.skara@gmail.com.

srazy setkani tipy na vylety

KRONIKA SRAZŮ

Kopřivnice, 5/10

Hory-doly 2011, 8/11

Časté dotazy - FAQ

cyklobanda cykloturistika tipy na vylety servis udrzba opravy

HLAVNÍ STRÁNKA

Kdo jsme

Výlety a společné akce

Cesta kolem světa

Velká bojovka CB

FOTOHRÁTKY

Moje galerie

Servis a údržba kol

Servisní školička

Od Vás pro Vás

DISKUSNÍ FÓRUM

Odkazy

redakce webmaster admin kontakty

Webmaster, kontakty

Autorská práva

Ikonky a bannery CB

Pošlete známým tip!