sraz, tip na vylet

: : Kolařský sraz : : © Cyklobanda.com : :

Jedovnice

9. - 11. září 2005

Tento sraz připravili:

Airline, Dais, Andy

Kolařský sraz Jedovnice 2005, jak to vidí Andy

Den druhý, sobota 10. září 2005
 

sraz, tip na vylet Odjezd na trasy máme smluven na desátou, se svým spolubydlícím Radkem vstáváme na budíka raději už po osmé. Pamětliv neblahého dopadu malé snídaně před testovací jízdou se cpu jak prajs. Po nějaké době se už začínají sjíždět účastníci, v mnoha případech s květinou stále vetknutou v přilbu. Řikám si "To je príma, že jsou tady tak brzo" a beru si další rohlík. Povídáme, jsou slyšet hlasy očekávání a já pořád jím. Teprve až si všimnu vyzývavých pohledů, napadne mě podivat se, kolik je vlastně hodin - a hned mě bere typická "Beanovská" panika. V rychlosti uklízim a po společném focení slavnostně vyrážíme.

Dais je pověřena odvedením malé trasy a jede s ní její Martin a Milena - paní Yarisová. Spoléhám na Daisinu bojovou připravenost, tedy tři mapy a ojedinělé komunikační schopnosti. Jen okrajově mne znejisťuje její lehká potřeštěnost, ale řikám si, že klidný Martin na ni snad nějaký vliv má a konečně - kdyby něco, tak víme, kde hledat.

sraz, tip na vylet Velkou trasu mám v malíčku, vedu ji zpaměti. Jedeme nakonec v jedenácti (!)lidech, což předčí veškerá očekávání. Ve skupině máme jak MTB, která sedlají Pavla, Yaris, Airline, Franta a moje drobnost, tak treková kola s jezdci Táňou, Erikou, Regecem, Honzou, Rasťou a Radkem. Zapomenout nelze na Hedviku, která si hoví na řídítkách Airlinovy Meridy a zeširoka se na všechny usmívá. Před kempem se dělíme, Daisina komorní skupinka odjíždí vlevo k Jedovnicím a naše "Fighter Squad" startuje na druhou stranu, vstříc lesům, vodám, stráním (a to doslova) Drahany a Moravského krasu. Musim se přiznat, že nemám dost jasnou představu, jak některé úseky trasy zvládnou treky, ale plně spoléhám na zkušenosti jejich pilotů. Pokud jde o složení, obdivuji Táninu a Yarisovu srdnatost, se kterou se s námi skutečně vydali.

sraz, tip na vylet Hned za odbočkou k Budkovanu stavíme, Táně upadl nosič - to si taky mohl vzpomenout pět minut dřív ještě v kempu. Airline rovná kroužek na klíče a provizorně jím nosič upevňuje k rámu; sice to trošičku rachtá ale drží. Za Budkovanem najíždíme na širokou lesní cestu (trasa 5080 + Srdínko), která nás vede hned na úvod celkem slušným stoupáním přes Lipový kopec. Už tady se projevuje Yaris: jede na starém těžkém horáku a buší do něj jak drak. Až si řikám - jen aby vydržel, před sebou máme padesát kilců... Podle páteční dohody opouštíme na Malině Srdínko a pokračujeme po trase 5080 k silnici pod obec Podomí. Při výjezdu z lesa se otevírá krásný výhled vpravo do krajiny na obec Ruprechtov - tama bychom jeli, kdybychom jeli původní trasu. Podél kraje lesa sjíždíme dolů; nějak nabírám na rychlosti, jednak se mi nechce brzdit a jednak chci ostatní navést na pole, kde jsou od aut ujeté příjemné koleje vedle původní cesty, která je dost rozbitá. Jenže ouha, takhle to bylo ještě před čtyřmi dny, teď je pole zorané a nezbývá tedy, než se drkotat. Zde poprvé soucítím se zúčastněnými treky. Všichni ale dojíždí v pořádku, takže pohoda a u silnice se srážíme.

sraz, tip na vylet Čeká nás silniční pasáž a Honza se ptá, kdy už bude hospoda. Tváří se divně, když ho informuji, že nejbližší občerstvovačka je v kempu Baldovec. Na to se od holek Haviřovek dovídám, že bez piva po každých 20ti kilometrech to nejde a já jsem tím pádem klidný, neboť kemp Baldovec je právě na cca 20tém km. Vydáváme se po silnici přes Podomí a Krásensko ke Kojálu a dál kolem Kulířova přes Rozstání do Baldovce. Tenhle úsek je pro všechna přítomná kola v pohodě. Provoz je téměř nulový, cesta vede zvlněnou krajinou pláněmi Drahany, vidět je všemi směry daleko, otevírá se nám jeden pohled krásnější než druhý - kdyby pro nic jiného, tak pro ty výhledy sem stojí za to jet. I když nijak nespěcháme, Yaris mě podruhé udivuje svou houževnatostí - některá stoupání jsou citelná, ale on šlape jak bejk a perfektně drží krok. Táňa jede sice až úplně vzadu s Airlinem, ale jede, čímž taky budí moji pozornost.

sraz, tip na vylet Je pro mě trochu překvapením, jaký zájem vyvolává televizní vysílač Kojál na kopci s nejvyšší nadmořskou výškou na trase - podle mapy 600,3. Hlavně Regec žasne nad konstrukcí stožáru, jeho výškou, kotvením... Pod touhle vskutku pozoruhodnou stavbou vytváříme společné foto a jedeme dál. Na rovince před Rozstáním hlásí Honza defekt, v jeho zadní pneu se zabydlel skleněný střep. Do Baldoveckého kempu máme zhruba 3km, ale na křižovatce v Rozstání je jasné, že dál Honza nepojede, tak zastavuje a mění dušu. Zůstáváme u něj Regec, Airline a já, ostatní jedou napřed a v kempu počkají. Zatímco Honza mění, s Airlinem se zajímáme o věc s názvem Naviion, co má Regec na řídítkách. Tahle česká mašinka si umí zapamatovat trasu, všechny zatáčky a odbočky, sleduje převýšení, umí vytvořit profil trati a kdeco dalšího. K pozoruhodným vlastnostem tohoto přístroje Honza dodává, že je strašně rád, že jezdí s Regecem a tudíž ho nemusí kupovat... S Honzovými slovy "Bodlo by pivo" po chvíli nasedáme a valíme do kempu Baldovec, kde si už ostatní válí šunky a dozajista nestydatě chlastají.

sraz, tip na vylet V kempu dáváme pauzu, podle původní představy tady měl být oběd. Ten ale není; jednak nám dosud cesta uběhla v mém pohledu překvapivě svižně (to bude asi tou zkratkou kolem Ruprechtova) a jednak je tady jakási škola nebo co a personál má plné ruce práce s dětmi. Takže doplňujeme tekutiny, povídáme na zahrádce a po nějaké době se vydáváme na mnohem zajímavější druhou část trasy. Pokud jde o techniku jízdy, čeká nás to nejlepší - brody, strašně se na ně těším. První brod projíždíme všichni, každý podle svého. Někdo spíš pomaleji a opatrně (třeba Pavla a já), jiní prostě jedou (Táňa) a Franta našlápne, rozjede se a vlítne do toho naplno. Erika malinko zabloudí a šlápne si, naštěstí na šutr, takže si ani nenabere. Druhý brod je hlubší, mnozí kola přenášíme, nicméně jsou tací, kteří moc nepřemýšlí a jedou; opět překvapují zejm. Táňa a Yaris. Franta se jako prve rozjíždí a hrne to pod tlakem. Při pohledu na něj se Regec a Honza shodnou - "To jsou ty horský kola..."

sraz, tip na vylet V Holštejně s Rasťou chvilku hledáme červenou k hradu Holštejn, kde na nás čekají Kochači. Při zmínce o zastavení na hradě se Honza s potměšilým úsměvem zeptá "Bude tam hospoda?" Za chvilku se potkáme a sdělujeme si dojmy z dosavadního postupu. Všichni jsme v pohodě, naše skupina leze po hradu a kocháme se pohledem do krásné holštejnské kotlinky. Pak všichni sedláme a jedeme do Šošůvky. Při pasáži po lesním kamení podruhé soucítím s treky. Jejich jezdci jedou ale perfektně, takže je to opět v pořádku. Polní cestou stoupáme do Šošůvky, tam najíždíme na silnici a co jsme nastoupali, to okamžitě zase padáme smrťákem do Sloupu. Opět si ho každý sjíždíme po svém - někteří koukají okolo a jedou pomaličku a ničí si ráfky permanentním bržděním (Dais), jiní brzdí normálně a koukají před sebe (většina přítomných) a najde se taky jeden (no kdopak asi), který - vzhledem k tomu, že to tam zná - nahoře u značky s rychlostním limitem 30km/h zařve "Kdo brzdí prohrává", z kopce to úplně pustí, brzdí docela brutálně až dole před křižovatkou a nestačí koukat, jak má horké ráfky a tachometr říká něco o rychlosti 69,8km/h... (zatracený dvě desetiny, mohlo to bejt hezky zarovnaný!!)

sraz, tip na vylet U Sloupsko-Šošůvských jeskyní se Daisina a "moje" skupina zase dělí, Dais mi posílá SMSku, ať nečekáme. Jestli byly brody technickým zlatým hřebíkem, Pustý a Suchý žleb, co nás právě čeká, jsou klenoty, pokud jde o okolí. Záměrně tedy volím pozvolné tempo, aby bylo možné koukat kolem sebe. Honza se zase ptá na hospodu, uklidňuju ho, že na Skalním Mlýně si určitě přijde na své. Vjíždíme do lesa k Pustému žlebu a najednou za sebou slyším hluboké zívnutí!! Byl to Regec, ukažme si na něj prstem :)) No - faktem je, že vjezd zdaleka ani nenaznačuje, co přijde. Tak si jen pro sebe řikám "Však uvidíme, jestli i dole budeš zívat..." A taky jo! Cesta se klikatí v mírném klesání mezi skalními ostrohy, místy se skály jakoby snaží hluboko zaříznutou cestu zahradit, je tady hustý les, chladno a tajemné přítmí a takové zvláštní ticho. Ze skupiny jsou slyšet hlasy nadšení i překvapení a všichni nestačí koukat kolem. Když zastavujeme u lanovky k Macoše, všichni mají oči navrch hlavy, zářící a plné nadšení z toho, co viděli a Honza dodává, že za každou zatáčkou čekal ty hordy skřetů z Pána prstenů a že už má docela hlad. Na tom se shodují i ostatní, takže po chvíli jedeme dál a na Skalním Mlýně dáváme vekou pauzu a oběd.

sraz, tip na vylet Potom jedeme Suchým žlebem pod Vilémovice. Tady je okolní scéna stejně divoká a chladná a tajemná jako v Pustém žlebu, ale jsme po obědě tak nějak "uťáplí" a navíc cesta jde do pozvolného stoupání, takže koukáme kolem, ale užíváme si to tiše, jakoby každý sám pro sebe. Naštěstí tenhle stav netrvá dlouho a na výjezdu ze Suchého žlebu pod Vilémovicemi jsme už všichni vzhůru. Vznáším dotaz, jestli se pojedeme podivat nahoru na Macochu, na což Honza reaguje svým oblíbeným dotazem "Bude tam hospoda?" (už jsem z něj malinko nesvůj... - z toho dotazu, ne z Honzy!) a je to Yaris, který prohlašuje "Když už jsme tady, tak jedem!" a hned se opírá do pedálů. Je to jen asi kilometr, ale do kvalitního stoupáku. Yaris zase vzbuzuje můj tichý obdiv, když ho vidím, jak do toho starého tanku mlátí a pomáhá si celým tělem - v tomto okamžiku se rozhoduji, že jeho statečnost musím nějak přede všemi zmínit. Když se snažím ve stoupání dojet čelo a míjím Yarise, tento zkrz zaťaté zuby procedí "Nenávidím tě, Andy!" Tak se omlouvám a raději se hned stahuju za něj... Nahoře se smíchem vysvětluje, že to stoupání mu dalo pořádně zabrat - ale ten pohled dolů do propasti že za to rozhodně stojí. Po oddechu se zase vracíme dolů a prozměnu se škrábeme do protější stráně do Vilémovic. sraz, tip na vylet Míjíme stádečko oveček, na to Honza prohlašuje, že si hned řikal, co tam dělá ten elektrickej ohradník. Těsně pod obcí někteří zastavujeme a kochneme se pohledem zpátky na protější stráň, která v odpoledním sluníčku vypadá opravdu jako z nějaké indiánky.

Nad Vilémovicemi zastavujeme a dohadujeme se, jestli se podíváme ještě na Rudické propadání, nebo to už ukončíme. Když se Honza zase bezprostředně dotáže "Bude tam hospoda?", už to nevydržím, rozesměju se a se sepjatýma rukama vzývám nebesa: "Zabte ho už někdo..." Holky Haviřovky vypadají, jako že už mají docela dost a když se parta rozhodne jet k propadání, připadá mi, že Táňa malinko otočí oči v sloup... Neřiká ale nic, našlápne a jede. Tehdy se rozhoduji, že musim přede všemi s Yarisem zmínit i Táňu.

sraz, tip na vylet Cesta Veselým žlebem je příjemná polňačka, v jednom místě se skupina spontánně zastavuje a fotí zdejší pěkný výhled na Jedovnice a Olšovec. Pak přejíždíme lesní remízek, je to takový hezký terénní zlom... Když tam zabočím, slyším za sebou překvapené "To jako fakt??" Když tazatelům vzápětí zmizím z dohledu, vydávají se teda taky... U silnice se s klukama Čevorama smějeme - "Supr překvápko..." To ještě netuší, co nás pořád čeká. Až když to za Rudicemi zase vidim - to už není jen soucit s trekama... V duchu před trekařema klekám na kolena a prosím je za odpuštění. Sjíždíme dolů do skal po hrubě kamenité cestě. Copak pro emtébáky, to je lahůdka, ale když Honza zvolá "Ty Andy, já mám Author Airline, ne Author Kamzík!", už mě fakt hryzne svědomí a raději to s úsměvem ústavního pitomce nechávám bez odpovědi.

Té kamenité cesty nás čeká ještě několik desítek metrů a už se noříme do lesa k samotnému propadání. Tady musíme kola dolů snést, přes to šílené kořání to prostě jinak nejde. To, co je dole, opět vynahrazuje přestálé strasti. Skály a padlé kmeny a povrchové kořeny a hluboké erozivní rýhy jedno přes druhé a do toho všeho Křtinský potok, který u paty skály mizí hluboko do podzemí, aby se znovu vynořil pod Býčí skálou vzdušnou čarou 4km odtud. Zase dáváme pauzu na vychutnání té scény jak ze sci-fi a pak už klidnou pěšinou jedeme kolem mlýna na silnici a dojezd do Jedovnic je už pohoda. Daisina grupka je už v kempu, tedy - Milka je v Jedovnicích, kde jsou s Yarisem ubytovaní a Daisové nás vítají s úsměvem, o němž jsem přesvědčen, že pohladí nejednu duši, která si na trase Drahanou a Krasem užila své.

sraz, tip na vylet Jen co si zaparkujeme kola, chystáme oheň. Kde se vzali - tu se vzali, Airline a Regec nesou na ramenou za ostré Honzovy morální kritiky smrkovou kulatinu, Bůh ví, kde ji sebrali. Za chvilku ale Honzu vidim, jak do klády mlátí sekerou, snaživ se vytvořit pálitelné špalky, což je uklidňující. S Dais, Martinem a klukama Čevorama vyrážíme do lesa na klestí. Brána je překvapivě zamčená, tak vzpomínáme na klukovská léta, kdy jsme přes různé ploty lozili různým lidem na různé plodiny na zahrádkách, je to vskutku velice romantické. Nakonec máme dřeva a klestí a lecčehos hromadu. Najednou se objeví Táňa a s úsměvem nabízí v každé ruce pivo. Jedno si beru, ale sotva ho trochu nasaju, mám co dělat, abych nezařval bolestí od šestky vlevo dole. "Tak je to tady," řikám si, už dlouho se tenhle zoubek po sraz, tip na vylet troškách ozýval. S jistými potížemi, ale s chutí, srkám zrzku, pak se jdeme umýt a se soumrakem se všichni scházíme a zapalujeme táborák.

Než se oheň pěkně rozhoří, aby se daly opéct buřty, vedou se řeči o zážitcích z jízdy. Jak to tak poslouchám, moje nedobré pocity z vystavení treků nebezpečí se vytrácí - tím ovšem neřikám, že je všechno dobře. V dojmech ale převládá nadšení a spokojenost, není slyšet ani slovo o terénních pasážích versus treková kola. Chvilku uvažuju, že bych se o tom zmínil sám, ale nakonec už do toho nešťourám. Po chvíli si beru sólo a jak jsem se rozhodl, přede všemi vyzdvihuju výkon Táni a Yarise. Doteď před nimi smekám, ti dva se ke všemu postavili čelem, neměli to jednoduché, ale zahryzli se a velkou trasu absolvovali skutečně úctyhodně.

sraz, tip na vylet sraz, tip na vylet Pak se pečou buřtíky, Haviřovaci tahají z igelitky jednoho lahváča za druhým, nálada je skvělá a najednou... Najednou padne návrh se za rok zkraje září sejít zas. Návrh je ihned jednomyslně přijat, já jen tiše sedím a spokojeně se tetelím, protože teď už jsem si definitivně jist, že to, co bylo záměrem tohoto srazu, se skutečně povedlo. Vzápětí se ovšem moje spokojenost mění v bezbřehou dětskou radost, když se Yaris ozve, že prý - "A proč až v září - není to pozdě?" Trvá to jen okamžik, najednou je ruka v nohávě a hned domlouváme společné otevření sezóny v květnu 2006 u Šternberka a v Litovelském Pomoraví... Lidi, já z toho mám takovou radost, že se až zalykám! Sotva to máme dohodnuto, odkudsi začne lítat ohňostroj jako na objednávku, Airline se šklebí od ucha k uchu "Teda Andýýý, tos nám ale neřek..."

No prostě - sobota i celé setkání se povedlo, jak mělo, počasí je dosud příznivé, lidi bezvadní - co víc si přát!

 

 


VŠECHNA AUTORSKÁ PRÁVA VYHRAZENA SPOLEČENSTVÍ CYKLOBANDA (podrobnosti zde)

Redakční tým webu a fóra CB najdete na Redakční stránce. Administrátora můžete kontaktovat na adrese ondrej.skara@gmail.com.

srazy setkani tipy na vylety

KRONIKA SRAZŮ

Kopřivnice, 5/10

Hory-doly 2011, 8/11

Časté dotazy - FAQ

cyklobanda cykloturistika tipy na vylety servis udrzba opravy

HLAVNÍ STRÁNKA

Kdo jsme

Výlety a společné akce

Cesta kolem světa

Velká bojovka CB

FOTOHRÁTKY

Moje galerie

Servis a údržba kol

Servisní školička

Od Vás pro Vás

DISKUSNÍ FÓRUM

Odkazy

redakce webmaster admin kontakty

Webmaster, kontakty

Autorská práva

Ikonky a bannery CB

Pošlete známým tip!